Palach byl nemocný člověk. Zaslouží si lítost, nikoli obdiv

Přečetl jsem si pár přispěvků pod článkem Luboše Záloma a chtě nechtě musím  s odstupem několika dní reagovat. Určitě za to dostanu od místních mudrců za uši, ale to nevadí. Nemohu však už dál číst příspěvky zdejších čtenářů, kteří považují upálení sama sebe za vlastenecký čin a příkladné hrdinství. Jan Palach byl nemocný člověk, na tom trvám. Jen se divím, že většina jej má za modlu a morální autoritu.

Proboha, vždyť Palach se vzdal, a to hned na začátku. Dobrovolně se upálil. Proč dnes nesmí člověk vyslovit na tento čin negativní názor, aniž by nebyl obviňován z příklonu ke komunismu či idiocie? Plne se ztotožnuji s článkem kolegy Záloma i s redakčním textem na podobné téma. Uznávám, že je trochu drsné označit Palacha za slaboduchého depkaře, ale to je prostě fakt.

Spousta Čechů má naprosto pokřivené uvažování a obrácené hodnoty. Spáchat sebevraždu může pouze duševně nemocný jedinec. V dřívějších dobách takový člověk ani nemohl být pohřben na společný hřbitov.

Nevysmívám se tomu. Vím, že duševní choroba může často „bolet“ mnohem více než fyzické obtíže. Na druhou stranu, nechápu, proč bychom apriori měli takového jedince uctívat? Když už si musíme stavět pomyslné pomníky hrdinů, vybírejme si trochu lépe. Asi žádný jiný národ na světě by nenapadlo uctívat sebevraha. Snad jen fanatické islamisty. Islamista opásaný bombami ale při své sebevraždě s sebou na onen svět vezme i své nepřátelé. Palach dokázal zabít jen sám sebe.

To mám považovat za hrdinský čin? Nikdy!!!

Palacha mi může být pouze líto. Stejně tak i jeho matky (otec Palachovi zemřel v dětství), dalších příbuzných a kamarádů.

V onen lednový den 1969 deprese Jana Palacha nejspíš dostoupila svého vrcholu. Ani se mu moc nedivím. Ještě před pár měsící lidi na náměstích stáli za Dubčekem a tenhle jejich hrdina je zradil. Většina Čechů se poté nechala uplatit příslibem devizového příslibu, automobilu a nové ledničky. Jiní se třásli strachy, že přijdou o teplé místečko.

Narodil jsem se až v 80. letech, nechci tedy nikoho příliš soudit. Na druhou stranu si myslím, že jisté věci by se měly říkat otevřeně. V posrpnových dnech 1968 a v měsících bezprostředně následujících neselhaly jen naše politické elity, ale celý náš národ.

Jan Palach byl jistě bystrý mladý muž (ovšem jen do té doby, než jeho uvažování ochromila maniodeprese) a stál na správné straně. Proč ale volil jako způsob boje proti zlu sebevraždu? Proč raději neemigroval, neroznášel letáky, neburcoval kolegy studenty, nedržel hladovku... Existuje přeci mnoho způsobů, jak vyjádřit nesouhlas s politickým směřováním země.

Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem.

Tato věta by se měla do kamene tesat. Obávám se ale, že kdyby s sebou Palach vzal na druhý břeh nějakého toho kovaného komouše, byl by dnes oblíbený asi jako bratří Mašínové.

Polovina lidí by ho měla za sprostého vraha a druhá polovina za psychopata. Když ale zabil jen sám sebe, tak je Palach hrdina. Takové uvažování mi je prostě cizí.

To jsme celí my. Stále si myslíme, že tyrana za nás svrhne někdo jiný. Jen, abychom si nemuseli sami ušpinit ruce krví. Nicméně, abych jen nementoroval. Ani já sám nejsem žádným hrdinou. Nedovedu si představit, že bych se jen tak obětoval pro národ složený z ubohých komoušů, zparchantělých socialistů, natvrdlých bolševiků, levičáckých nemakačenků a dalších malých zrůdiček.

Jan Palach možná měl předpoklady stát se národním hrdinou a aspirovat na označení „Vlastenec No. 1“. Bohužel, zemřel dříve, než si mohl něco podobného zasloužit.

Že je brán mými spoluobčany za hrdinu i po upálení sama sebe vypovídá o české národní povaze mnoho. A rozhodně to není nic moc extra pozitivního...

Psáno pro eportal.cz