Jméno tohoto člověka jsem nikdy dříve neslyšel, ale také není divu, protože jsem si celý život vydělával poctivou prací technika a nikoli jako nějaké putny pofidérními humanitními studii, Chomských a jiných. Názor, že špička československého disentu se chovala jako šlechta, ale vůbec není nový. Na to jsme žádného Naoma nepotřebovali, to jsme věděli i bez něj. Stačilo si přečíst články disidenta Jirky Vaňka, který po emigraci žije v Sydney a člověk měl skvělou představu, jak se u disidentů pařilo. Ostatně, není asi náhodou, že žádná lékařská zpráva se nezmiňuje o skutečné příčině smrti Václava Havla.
V životě je to vždy tak, že jsou tažní a chovní. Ti tažní pracují, makají do úmoru, ale žádných hvězdných výšin se nikdy nedopracují.
Ti chovní naopak. Ti jsou k výšinám již svým narozením, se stříbrnou lžičkou v puse, předurčeni. U nich je hned od počátku jasné, že to žádnou tuctovou kariérou neskončí.
Pokud vynechám Václava Havla, i když i u něj je jakási rodová předurčenost, tak najdu spoustu, ale obrovskou spoustu jmen.
Tak třeba pan Telička, ze zavedené komunistické rodiny. Také pan babiš, to samé v bleděmodrém. Nebo Jiří Dienstbier. To to s tím disidenstvím soudruha otce asi nebylo tak žhavé, když mohl za normalizace studovat nejen střední, ale i vysokou školu.
Nebo to prostě je takový pravdivý obraz té disidentské komunity sedmdesátých a osmdesátých let. Já jsem bytostně přesvědčen o tom, a také jsem to již několikrát publikoval, že Charta 77 je dílem StB.
Třeba ne tak, že by ji StB sama vymyslela, ale tak, že od samého začátku až do konce byla Charta 77 pod plnou kontrolou StB a nevypustila do světa nic, co by nebylo předem schválené.
Samozřejmě, od politické opozice se nečeká, že bude vládu chválit. Ale pokud má vláda na tuto opozici vliv, tak se snaží, aby ta kritika byla mírná. A co dělala Charta? Ta kritizovala podružnosti, nikoli princip.
Už jsem to také napsal několikrát. Charta z několika důvodů nechtěla kritizovat principy socialismu, hlavně vedoucí úlohu strany. Vše ostatní kritizovat šlo, přes toto ale vlak v žádném případě nejel.
A nekritizovala to ze dvou zásadních důvodů. Samozřejmě, tím prvním z důvodů byl oprávněný strach z trestního postihu, protože by tím vlastně napadala ústavní pořádek ve státě – vedoucí úloha KSČ byla od Jičínského Ústavy z roku 1960 zakotvena v Ústavě.
Ale ten druhý důvod, a je to také příčina mých častých sporů s panem Otto Černým, byl ten, že bývalí komunisté vůbec netoužili po tom, aby byla vedoucí úloha strany ve společnosti z Ústavy vypuštěna.
A to jednoznačně proto, že tím měli, v případě významných změn v KSČ zajištěn návrat do vedoucích pozic, což se, u některých, tak trochu zhatilo, ale velmi často převzali otěže té správné komunistické politiky jejich děti, kterých je ve funkcích opravdu neurekom.
A na závěr malý příklad tažných a chovných disidentů. Tím tažným byl zcela jednoznačně můj bratranec Pavel Roubal. Pracoval jak provozní zámečník v Kartáčovnách Pelhřimov, bydlel v bytovce v Částrově a svůj volný čas trávil prací pro VONS.
A chovný disident? Tak, napadá mě třeba Pavel Landovský. Toho jsem pře pár lety viděl tlemit se na kameru – jeho projev je mimochodem naprosto příšerný – a poškleboval se, že mu lidi závidí, že „za komunismu“ nemusel pracovat, protože žil, jedl a chlastal za peníze ze Západu.
Tak a hezky mě prosím rozcupujte, já si z těch vašich kravin dělám takový malý deníček a při cestách tramvají po městě si čítávám o tom, jak může být někdo opravdu tak blbým.
Může.
