Jedna hospoda v Nerudovce nám před časem ukradla knedlíky

Zní to sice absurdně, ale je to pravda svatá. Stejně přesvatá, jak byl demokratický socialismus náhle prozřelých starých komunistů. Drželi se hesla, že stačí naznačit a lidi sbaští, že už mají demokracii. Ale s vedoucí úlohou KSČ.

Tak to jsem zase ujel od tématu. Ale já myslím, že není od věci toto připomínat i po 50 letech, protože právě před 50 lety ta "Strana mírného pokroku v mezích zákona" a tedy v mezích vymezených pravidly socialismu, chtěla vybudovat něco nového, ale vlastně zcela starého.

A stále se nemohu dostat k těm odcizeným knedlíkům. Prostě to, co si koupím a co zaplatím se stává mým majetkem. To platilo již za Starého Říma a platí dodnes. A my si v té hospodě ve čtyřech objednali dvě kachny, které jsme samozřejmě všechny nesnědli.

Já nemám rád vyhazování jídla do odpadu, zvláště když tehdy byla ještě naživu maminka. Ovšem, když jsem u ní druhý den ten balíček s kachnou a knedlíky otevřel, tak kachna tam sice byla - ono se to špatně hostovi servíruje, ale ten plný talíř netknutých knedlíků už ne.

Každý si prostě musí pomoci jak umí a proč vařit další  knedlíky, když se ty od minulého hosta dají dát na chvíli nad páru?

Prostě, dnešní hostinští jsou přesně tak stejně poctiví, jak byli ti v roce 1967 a vlastně po celý čas "totality" i "normality". A tím, prosím nemyslím tu "slavnou normalizaci".

Myslím tím tržní stav, ve kterém ten schopnější a pilnější přežívá a ten méně schopný a více líný si musí k přežití pomáhat takovými fintičkami, jako byly ty kachní knedlíčky a další. A dnes má skvělou výmluvu: Zkrachoval kvůli Babišovi, kvůli EET.

Ona je první půlka února a turistů není příliš mnoho. Zdá se dokonce, že podstatě méně, než je na Hradě, Malé Straně a Starém městě celkem hospod. A přesně tak to vypadalo včera odpoledne i U Bonaparta, taktéž v Nerudovce ("Knedlíkáři" jsou v Úvozu).

Znám tu hospodu U Bonaparta velmi dobře z před těch padesáti let. Moja dívka Soňa, původem z Berlína, milovala Prahu a já jsem se do toho tak nějak připletl. Ostatně, proč by dívka, která má blíže ke třicítce než k dvacítce měla pohrdnout maškrtným devateníctiletým kolouškem?

V Praze bydlívala u těch hostinských, u Mirka a Milady a statistická pravděpodobnost mi říká, že ti dva už točí a roznášejí pivo na nabeských pláních. Ale tehdy, tehdy byli hostinští šlechta a ti z Nerudovky vyšší šlechta. A každý z nich měl, měsíčně, 5.000,- Kčs čistá ruka.

A to bylo v roce 1967 malé jmění. Vždyť mě také Mirek, ten výčepní, poučoval jak na to. Vytočit sud až do mrtě, na každém pivu ukrást několik desítek haléřů na míře a s dalšími penězi pak počítat jako s tuzérem. A v hospodě to tehdy hučelo jako v úle.

Zatímco včera, když jsem tam vešel, abych s kamarádem sbaštil vepřová kolena na slevový kupon, byli v lokále dva zákazníci a třetí se kolem nich nějak motal. Ti však brzy zaplatili a vyšuměli a já tam krátkou chvíli zůstal zcela sám.

Následně přišla mladá dívka, sedla si ke mně zády, takže jsem neviděl, co si objednala k jídlu. Ale slyšel jsem, jak na dotaz "Something to drink?"  odpovídá "May be later". A z later se samozřejmě stalo never a s takovouto objednávkou, ať jde prosím do prdele, že?

Já tam na pivu nechal, včetně vydatného tuzéra dvě kila, kamarád měl o jedno malé míň, tak také zaplatil o něco méně. Ale jinak v těch asi 17:30 nebyla v té hospodě, kromě nás, ani noha. Tak tedy, jestli jsme kvůli tomuto cinkali klíči a já jak vůl se ještě nechal praštit obuškem, tak opravdu nevím.