Libye, revoluce a diktatura, demokracie a demokratura, invaze!

            Urychlené stažení většiny cizinců z Libye naznačuje vytvoření prostoru pro vojenské řešení vnitřního konfliktu v Libyi a to vnější vojenskou invazí. Libye se stala zemí Evropského zájmu, zemí, která smrdí naftou a penězi. Zemí, která je pevně provázána s evropským naftovým průmyslem.

            Muammar Kaddáfí

            příkladně ukázal opakovanou historickou paraleru, jak lze přejit z fáze revolucionáře, který se podílel na svržení monarchistického režimu, do fáze diktátora, který potlačuje názory a svobodné rozhodování vlastních občanů. Jeho revoluční režim sice potlačil náboženské a kmenové rozpory, odstranil bídu a hlad Libyjského lidu a pozvedl životní úroveň svých občanů, ale zároveň omezil svobodu myšlení, názorovou různost a stal se překážkou rozmanitého demokratického rozvoje společnosti. Z oslavovaného vůdce Libyjského lidu se stal po 40 letech diktátor a jeho nepřítel.

            Potvrzuje se

            opakované nepochopení revolučních vůdců a režimů, že odstranění útlaku občanů, nemůže dát revolucionářům, či revolučním režimům právo na nekonečné ovládání občanské společnosti. Uspokojením základních změn a požadavků občanů, které respektují vůli lidu, musí vést k ukončení všeobjímající revoluční horlivosti a péče, jinak se z revolucionářů stávají diktátoři a z revolučního režimů totalitní režimy! Nutnost včasného ukončení revoluce a plného ovládání společnosti, rozpuštěním revoluční mise, nebo odchodem do ústraní, je nevděčná pro její tvůrce, ale nezbytná pro umožnění demokratického, svobodného a všestranného vývoje občanské společnosti. Pouze ústava a zákony mohou být vnitřní ochranou společnosti, ale nemohou bránit rozvoji občanské společnosti.

            Ve vyspělé společnosti,

            jakoukoliv revoluci nahrazují demokratické změny, realizované na základě volebních výsledků. Problémem je, že v mnoha tzv. demokratických zemích jsou často využívána opatření k omezování demokratických práv občanů, kladením % překážek, či finančních kaucí a uplatňují se v nich různé formy propagandistických prostředků využívajících mediální prostředky k ovládání, manipulaci i k zastrašování občanů, nebo popularizování, či prosazování různých stran a jejich politiků. Nerovné financování předvolebních kampaní politických stran vede rovněž k nerovnému a nedemokratickému průběhu voleb. V podstatě se nejedná o nic jiného, než o deformaci demokracie směrem k demokratuře, která je zpravidla podporována ze strany politiků, kteří se tímto způsobem snaží udržet u moci, co nejdelší období. V jaké míře se demokratura odráží v české společnosti si každý může posoudit sám.

             Vraťme se, ale do Libye.

             kde přes poměrně přijatelnou životní úroveň, oproti sousedním zemím, docházelo k značné nezaměstnanosti a spousta mladých lidí hledala neúspěšně možnost svého uplatnění. Ustrnulý postrevoluční mocenský systém nebyl schopen odpovídajícím způsobem reagovat a situaci řešit. To vedlo k postupnému rozšíření protestů  z Egypta. Protesty zejména mladých občanů směřovaly proti hlavě totalitního systému, Muammaru Kaddáfímu a rozšířily se až do Tripolisu. Libye prožívá arabskou revoluci přestože v ní Muammar Kaddáfí vládl pomocí své armády mimořádně tvrdým způsobem.

             Libyjská revoluce,

             má odlišný průběh. Muammar Kaddáfi odmítl odstoupit a rozhodl se potlačit veškeré protesty. V Tripolisu zlikvidoval protesty zcela bezohledným způsobem zahrnujícím i střelbu do protestujících. Přes tato opatření jsou prozatím ostatní města na východě i západě Libye většinou v rukou protestujících.

             Muammar Kaddáfí,

             oželel ztrátu mnoha svých příznivců a rozhodl se tvrdě bojovat o zpětné získání moci nad Libyí. Nechal vybombardovat muniční sklady v městech obsazených protestujícími, aby jim znemožnil obranu a zesílil si tak své vyjednávací pozice s protestujícími. Zároveň poskytl mimořádný peněžní příspěvek pro každého občana na zdražené potraviny, aby získal občany na svoji stranu. Podle rozhlasových zpráv dostává vojenskou pomoc z Běloruska a v rafinérii se plní nafta do čínského tankeru.

             Přes úspěšnou snahu

             politiků USA a Evropských zemí při prosazení rezoluce Rady bezpečnosti OSN, přijetí bojkotu Libye, zmrazení vkladů a dalších sankcí, nelze mluvit o dostatečném ovlivnění vnitřní situace v Libyi, či o změně postoje Muammara Kadafiho. V městech obsazených protestujícími již dochází potraviny a základní potřeby.

             Nelze pochybovat,

             že předmětem dalšího jednání politiků je mimo humanitární pomoci, rovněž otázka možné intervence ve formě invaze, poskytnutí logistické podpory jednotkám protestujících, či akce směřující přímo k odstranění Muammara Kadafího. Další invaze bez souhlasu OSN? Zásadním problémem, ale jsou zkušenosti z invaze do Iráku a politická situace v Afganistanu, či Pakistánu. Představy, že lze do arabského světa vyvážet naší formu západoevropské demokracie se ukázala, jako zcela chybná. Arabský svět uznává své hodnoty, své náboženské cítění a svá pravidla. Zkažená západoevropská civilizace je pro naprostou většinu Arabů v podstatě nepřijatelná.

             Pokud se NATO,

             včele s USA pustí do další vojenské invaze, čeká nás pravděpodobně další desetiletí nekonečné humanitární a vojenské podpory režimu, který přes veškerou snahu nebude schopen bez vojenské podpory přežít. Zájem mocných hospodářských subjektů o získání a využití přírodního bohatství Libye by měl jít zcela stranou. Je nepochybné, že jakákoliv invaze přinese pravděpodobně více mrtvých, než stávající vnitřní konflikt v Libyi. Politický dopad další invaze zároveň může přinést další negativní reakce a to nejen v arabském světě.

                            Jde i o to, zda se „Dny hněvu“, naopak nerozšíří i do Evropy!