Kupředu levá, zpátky ni krok

                   Sešla se ta správná parta a zase jdeme, po tom pravicovém půstu, mílovými kroky dopředu. Je zajímavé, že nám ti rodilí Slováci, v tom českém zatuchlém dvorečku, udělají vždycky průvan a vše je vždy jinak, než bylo.

                    Rozjel to Viliam Široký z Bratislavy

                    v roce 1945, jako náměstek předsedy vlády ČSR. V té funkci byl i v roce 1947, když byly všem držitelům, včetně církví, odebrány pozemky nad 50 ha, zákonem č. 142/1947 ze dne 11. července 1947, přijatým Ústavodárným Národním shromážděním republiky Československé a podepsaným presidentem Československé republiky Dr. Edvardem Benešem. Později, v roce 1953 se stal předsedou vlády Československé republiky a v této funkci setrval až do roku 1963.

                    Následoval ho Jozef Lenárt z Liptovské Borúvky,

                    který byl ve funkci předsedy vlády od roku 1963, až do roku 1968. Spekuluje se, že podporoval okupaci Československa  21.srpna 1968 Rudou armádou a patřil ke konzervativnímu křídlu presidenta ČSSR,  Antonína Novotného.

                    Mimořádně to tady rozjel Alexander Dubček z Uhrovce,

                    po převzetí funkce prvního tajemníka ÚV KSČ v lednu 1968. Jeho demokratizaci komunistické společnosti, včetně zákazu cenzury a zavedení plné svobody tisku, tleskala s nadšením naprostá většina společnosti a jeho trojka s Josefem Smrkovským a Oldřichem Černíkem se nesla na vrcholu popularity, až do srpnové okupace Československa, kdy byla celá vláda i s dalšími představiteli ÚV KSČ, expedována po zatčení do Moskvy. Někteří Slováci říkají, že po roce 1989 se chtěl Dubčeka někdo zbavit.  

                   Gustav Husák z Dúbravky,

                   po dohodě v Moskvě a návratu čelných představitelů zpět do Československa, převzal řízení ÚV KSČ a celé společnosti. Následně počátkem roku 1969 se stal prvním, později Generálním tajemníkem ÚV KSČ a v roce 1975 se stal presidentem ČSSR. Po roce 1968 se snažil uklidnit napětí ve společnosti určitým zvyšováním životní úrovně a především podporou výstavby bytu pro mladé, kterých se začalo stavět přes 100 000 ročně. O lepší spokojenosti mladých svědčí i množství nově narozených dětí.

                   Marián Čalfa z Trebišova,

                   jako člen ÚV KSČ a ministr vlády JUDr. Lubomíra Štrougala, přežil tzv. Sametovou revoluci v roce 1989 ve vládě, v pozici mistrného šachisty skrytých a tajných dohod, služeb i tahů. Dokázal zajistit jednomyslnou volbu Václava Havla za presidenta ČSSR všemi poslanci KSČ a pak převzal pozici předsedy první polistopadové vlády ČSSR s účastí některých komunistů. Co zůstalo za sametovým divadlem, zůstalo skryto.

                   Andrej Babiš z Bratislavy,

                   už měl toho zatuhlého a zlodějského českého dvorečku se svým Agrofertem dost a rozhodl se po dlouhém slovenském půstu, udělat nám tady konečně zase pořádek po Slovensku, bez ohledu na svoji komunistickou minulost a kontakty s STB s tím, že ten neschopný stát bude řídit, jako firmu.

                    Češi  to uvítali

                    a Babišovu hnutí “ANO,“ hned v prvních volbách, málem nadělili exkluzivitu, ale zapomněli, že jako firmu, to tady naposledy řídili komunisti a všichni občané, byli v podstatě jejich zaměstnanci. Ale snad to jeden z největších Česko-Slovenských oligarchů, tak doslova nemyslel.

                    Zatím to vypadá,

                    že Andrej Babiš si hraje z nudy na Božího Ježíška a s předsedou vlády z ČSSD i spokojenými ministry současné koalice, rozdává peníze v rámci státního a veřejného sektoru. Není divu, jedná se o vděčné odboráře, či voliče. Horší to bude, až ty stále větší náklady státu, nebude mít z čeho platit. Pak ani koblížky nepomůžou.

                                  Ona ta recese a krize, možná ještě ani neskončila.