MÁTE SLOVO - bohužel

to "bohužel", říkám vždy, když se v pořadu paní Jílkové objeví zastánci nějaké demagogie, když  v tomto pořadu mají slovo ti, co jsou přesvědčeni o své neomylnosti, o tom, že jen oni mají pravdu. Bývají to sice nejčastěji příslušníci politických klanů, ale často i běžní občané.

Problém střídavé péče o děti to bylo téma posledního vysílání. Říkám hned a na rovinu - podle mně je to ten nejhorší způsob  výchovy dětí po rozvodu rodičů. Dokonce si dovolím konstatovat, že v některých případech je to horší než dětský domov. Tam má dítě totiž jeden kolektiv, jednoho učitele, vychovatele a má jeden řád, jedny zákazy, jedny odměny.

Vím, že mě za tohle srovnání hodně čtenářů odsoudí, ale je pravdou, že dítě ve střídavé péči, nestřídá jen rodiče, ale i kamarády, učitele, spolužáky.

Ale hlavně, u takového dítěte se střídá i výchova, její systém i způsob.  Co jeden z rodičů zakáže, druhý naschvál povolí, co preferuje jeden, druhý zesměšňuje. A vůbec tu neobstojí námitka, že je to jen v ojedinělých případech, protože naopak ojedinělé případy jsou ty, kdy se při rozvodu rodiče dokážou rozumně dohodnout o všem, tedy i o výchově dětí.  Tihle rodiče však nepotřebují žádné soudní rozhodnutí, i když vím, že většina soudkyní se ráda staví do role spasitele.

Avšak dítě není věc a žádný nevrlý a namyšlený, i když vyšší soudní úředník, natožpak soudce, či soudkyně nemůže mít právo rozhodovat o tom, co  které dítě potřebuje. I když ono jde málokdy o zájmy a potřeby dítěte, vždycky v případě střídavé péče jde jen o zájmy jednoho,. či druhého rodiče. Je potom úplně jedno, jestli oba rodiče projevují opravdový zájem o blaho dítěte, nebo jen jakýsi "šprajc".

Malé děti tím trpí - dvě školky, dva kolektivy, dva pokojíčky, dva domovy. Žádný člověk nemůže mít dva domovy. I emigranti mají většinou jen jeden pravý domov, domov, který znamená hezké dětství a léta  dětských her a lásek. Nechtějme  dělat z dětí kočovníky, emigranty ve vlastní zemi, bezdomovce.

Starší děti pak pochopitelně začnou využívat situace a využívat, či dokonce zneužívat nevraživost rodičů,. začnou z toho těžit, začnou je možná  dokonce i vydírat.

 A když jsem slyšel pana Hodinu, jak a jakým demagogickým způsobem obhajoval tenhle moderní nesmysl, běhal mi mráz po zádech a bylo mi líto dětí, které by mu měly říkat táto, ale když tvrdil, že vzdálenost rozvedených rodičů nemůže být na překážku pro střídavou péči, považoval jsem ho za mimozemšťana.

Bere ten člověk vůbec ohled na děti, když musí cestovat každých třeba čtrnáct dnů, ví vůbec, jak se to dítě cítí každých čtrnáct dnů v jiné škole, kde ho nemohou poznat učitelé, kde nemůže zapadnout do kolektivu?

Žádný rozumný člověk, který má své dítě rád, kterému záleží na jeho klidném a šťastném dětství a který nemá jen atavistické sklony, jenom vlastnit, nepřistoupí na střídavou péči. I bez ní bude dítě vědět, kdo je otec, kdo je matka a každý rodič má možnost svoji lásku a péči projevit dítěti kdykoliv a to i ve spolupráci s druhým rodičem.

Ale hlavně, zlobte se na mně nebo ne, mějte mě za staromilce, ale jsem toho názoru, že dítě mají vychovávat oba rodiče ve vzájemné symbióze a že matka je matka. Žádný muž nemůže s dítětem cítit, jako matka, nemůže s ním procházet životními peripetiemi, se stejnou vstřícností jako máma.