Thang Nguyen Duc měl velký den. Když přitom před několika lety vstupoval do Strany z hecu svého bývalého učitele, známého podnikatele a lobbisty, R.L., vůbec jej nenapadlo, jak rychlý spád věci vezmou. V politice se však doslova našel. Od doby co vstoupil do Strany nespal více než 5 hodin denně a pracoval jak mezek. Volby se blížily. Hektická kampaň. Spousta intrik a vzájemného osočování znesvářených stran politického spektra. Pak den voleb, katapultace Strany do poslanecké sněmovny a nervydrásající povolební vyjednávání o koalici. Seděl s R.L. na verandě jeho rezidence kousek za Prahou, popíjeli vietnamskou kávu a naslouchali švitoření cvrčku. „Tak myslím, že jsem to s klukama už nějak vynegocioval,“ nadhodil R.L. „Jde mi teď o poslední střípek mozaiky, křeslo ministra zahraniční, myslím, že pro to budeš ideální.“ Thang na chvíli zůstal jako opařený. „Ministr zahraničí České republiky … vietnamského původu?“ „Jo,“ usmál se R.L. „Myslíme, že pro to nastal ten správný čas. Musíme jít příkladem.“
Již rok jsem jednatelem a spoluvlastníkem společnosti poskytující vzdělávací, poradenské a zprostředkovatelské služby vietnamské komunitě. Zatímco předtím jsem komunitu poznával na úrovni osobní a rodinné (má přítelkyně je VN původu), nyní se do toho přidala rovina podnikatelská. Během doby, co ve vietnamské komunitě pracuji, jsem se mnohému naučil. Na vlastní kůži jsem pocítil rozdíly mezi „interkulturní teorií“ a „interkulturní praxi.“ Dostal jsem možnost procítit pohledy na svět a hodnoty, které majoritní české populaci bývají zahaleny rouškou tajemství. Nerad bych si však hrál na nějakého chytráka, jenž tvrdí, že ví o vietnamské komunitě první poslední a novinářům pak servíruje pošetilé, drasticky generalizované, stanoviska. Existují ovšem oblasti, na které jsem si jistý pohled vyvinul dostatečně nato, abych se o něj rád podělil.
Již rok pracuje naše společnost s vietnamskými dětmi a studenty. Poskytujeme jim rozličné jazykové, doučovací a přípravné kurzy, přičemž si dáváme záležet na dvou věcech. Kvalita výuku a budování blízkých vztahů se studenty a klienty. Bez nadsázky se dá říci, že s některými trávíme více času než učitelé ve škole a podnikatelsky zaneprázdnění rodiče doma. Máme proto unikátní příležitost vytvářet si na nadcházející vietnamskou generaci velmi ucelený pohled. A jelikož vzděláváme i děti české, nabízí se nám zajímavá porovnání.
Zastávávám názor, že generace současných vietnamských dětí se během následujících desetiletí stane ekonomickou a podnikatelskou elitou této země. Odpověď na otázku PROČ se dá shrnout do několika bodů. Povídání dnes zahájím důvodem, který osobně považuji za důvod fundamentální. Odvíjí se totiž od samých kořenů. Rodiny.
Jiná kultura, jiné očekávání, jiná motivace
Děti průměrných Čechů jsou dětmi zaměstnanců s průměrnými příjmy, středním vzděláním a ne úplně pozitivním přístupem k práci. Jejich dítka jsou odmalička konfrontovány s obrazem rodiče, který do práce chodí nerad, snaží se všemožně ulít a doslova chrochtá blahem, když si v pátek konečně odkroutí poslední osmihodinovku, sedne do auta a vyrazí na chalupu. Jejich plat bývá fixovaný na počet odpracovaných hodin a během pracovního života nijak rapidním tempem neroste. Na druhou stranu to ale rovněž není žádná bída, děti nevnímají žádné citelné materiální nedostatky, rodina na ně neklade nějaký extrémní tlak a očekávání a vidí, že „i takhle“ se dá prožít hezký a spokojený život.
Rodiče vietnamských dětí naproti tomu většinou vyšli z nuzných poměrů a do Česka se vydali zejména za účelem nepřízeň osudu nějak zvrátit. A mnohým se začaly dařit. Výdělek se přitom neodvíjí od počtu odpracovaných hodin. Odvíjí se od čistého obchodnického a podnikatelského umu. Jak dobře jste schopni obchodovat a co vše jste tomu ochotni obětovat. Vietnamský živnostník si prostě nic jen tak neodsedí a práci rozhodně nemůže „předstírat.“ Člověk v tomhle světě musí být žralok.
Mnoho našich klientů, přátel a známých jezdí ve velmi drahých vozech, což je vykoupeno faktem, že pracují 10-12hodin denně 6-7 dní v týdnu. Dobré auto pak dává svému majiteli status, že uspěl a rovněž nabízí trochu potěšení, které si člověk může vychutnat mezi postelí a prací. Když jsme se jednou po obědě procházeli po Sapě s panem senátorem Jiřím Dienstbierem ml. a kolem nás projížděly asi tři vozy Porsche Cayenne a já mu stručně osvětloval pozadí životního stylu jejich řidičů, pokrčil rameny a poznamenal, že raději bude jezdit v Oktávce a život skutečně žít. Myslím, že tento komentář, od tohoto vzdělaného, pracovitého a čestného člověka velmi pěkně ilustruje hodnotový rozdíl mezi českou a vietnamskou kulturou. Nedovoluji si přitom soudit a hodnotit. Oboje má svá pozitiva a negativa.
Co se týče našlápnutí k budoucí ekonomické elitě této země, vsadil bych spíše na „vietnamský způsob.“ Děti odmalička vidí své, tvrdě pracující, slušně vydělávající, rodiče, jejichž výdělek se odvíjí od toho, jako schopně a tvrdě pracují. Na ně samotné jsou přitom kladena značná očekávání. Aby dobře studovali, rozvíjeli se a mohli se stát ještě úspěšnějšími než jejich rodiče a mohli se o ně na stáří dobře postarat. Je tu ještě však pár zádrhelů a překážek, se kterými se tato generace bude muset poprat. Ale o nich až příště.
