Jedním z „pozitivních“ stereotypů spojovaných s vietnamskou komunitou je tvrzení, že vietnamské děti se „učí lépe“ než ty české, že mnozí z nich bývají třídními premianty a že jsou celkově mnohem pilnější a ukázněnější. Potvrzuji, že tomu tak skutečně je. Můžeme ovšem tvrdit, že jsou jednoduše chytřejší?
Láská k učení patří k základním pilířům vietnamského hodnotového sytému, ponejvíce inspirovaného konfuciánskou filozofií. Učených a vzdělaných lidí si vietnamská společnost velmi považuje. Vzdělaní lidé se těší značnému respektu a velmi často i vyššímu sociálnímu statusu a s ním spojenými vyššími příjmy. A právě zde můžeme hledat fundamentální příčinu, proč vietnamské děti ve svých studijních výsledcích nad těmi českými významně vynikají.
Obecně platí následující kauzalita:
Vietnamský rodič investuje čas a peníze do vzdělání svých potomků, aby získali možnost vystudovat perspektivní obor na dobré univerzitě a tím si zajistili slibné kariérní vyhlídky. Dobrá pracovní pozice jim pak zajistí nadprůměrné příjmy a solidní společenské postavení, které zase vytváří živnou půdu pro to, aby se na stáří děti o své rodiče mohli dobře postarat a přitom ještě dopřávat svým vlastním potomkům.
Hnání touto vizí pak vietnamští rodiče své děti náležitě „cepují.“ Válendo, flákendo, pupendo, jak je známe z mnoha českých rodin, zkrátka není přípustné. Od dětí se očekává, že se budou na svá studia svědomitě připravovat a ve škole podávat excelentní výsledky. Pokud v něčem pokulhávají, rodiče jim velmi rádi zaplatí extra doučování. Zatímco české rodiny utrácejí za dovolené u moře, dražší jídlo a vybavení domácnosti, vietnamské rodiny podobné výdaje dobrovolně zredukují či eliminují, jen aby dítěti mohli zaplatit „drahou“ soukromou školu s výukou v angličtině či francouzštině. Ze zkušenosti vím, že mnoha českým rodinám s příjmy okolo 50 000 Kč měsíčně čistého přijde nepřijatelné zaplatit 60 000 na ročním školném. Vietnamští rodiče by si v reakci na tento přístup jen nechápavě klepali na čelo. Spolu se mnou.
Netvrdil bych tedy, že vietnamské děti jsou inteligentnější a bystřejší než ty české. Jejich „cesta úspěchu“ je dlážděna zápalem, neústupností a cílevědomostí svých rodičů, která se na ně v jisté fázi života přirozeně přenese a v tomto režimu pak pokračují „na svoje vlastní palivo.“ Chtějí totiž splnit své povinnosti a o svou rodinu se adekvátně postarat.
Tato touha po nej výsledcích však někdy nabývá i opačného extrému, který rovněž nevnímám jako příliš zdravý a z didaktického hlediska jej shledávám naprosto neefektivním. Živě jsem se s ním zatím setkal jen ve Vietnamu, kde se děti těší mnohem většímu drobnohledu a společenskému nátlaku.
Teta mé přítelkyně, žijící ve vietnamské metropoli Hanoj, má dvě krásně děti. 15letou dceru a 13letého syna. Všichni v rodině mají VŠ vzdělání, ekonomicky se řadí do vyšší střední vrstvy a moc touží po tom, aby se děti v životě prosadily. Jejich denní režim vypadá asi následovně:
7:00 Budíček, snídaně
8:00 – 11:30 Škola, dopolední část
12:00 Cesta domů na oběd
13:00 – 16:00 Odpolední část školy
17:00 – 20:00 Extra doučování nad rámec školy
20:30 Večeře
21:30 – 23:00 Domácí úkoly, učení se
23:00 Spánek
Tohle se opakuje 6 dní v týdnu, jen v neděli není škola a mají jen to extra doučování. Když jsme je chtěli vzít do kina na Harryho Pottera v angličtině, bylo nám řečeno, že je to ztráta času a že se musí „opravdově učit.“
Tenhle „násyp“ se samozřejmě zcela míjí účinkem a představuje důvod, proč ve Vietnamu hned tak nevznikne nový Apple, Google nebo Facebook, ale spíše armáda dobře pracujících robotů-expertů. Ale o tom až někdy příště.
