Včera se slavilo 33 let polistopadového režimu a coby pamětník tehdejších událostí vidím, že se moc nezměnilo. Názory na náš polistopadový vývoj jsou různé, někdy i hrůzné, ale jak to tehdy všechno opravdu bylo, se asi nikdy
nedozvíme. Nicméně režim padnul a většina lidí z toho měla velkou radost.
Taky jsem byl 20. listopadu na Václavském náměstí a zvonil klíči. Byla tam úžasná atmosféra pospolitosti, lásky a naděje, když jsme skandovali "Svobodu, svobodu, svobodu". Problém však byl v tom, že mnozí z účastníků této památné demonstrace sice chtěli svobodu, ale nedělali si velkou hlavu z toho, co bude dál.
Disidenti v čele s Havlem a většina umělců chtěla svobodu projevu, možnost svobodně projevovat své názory a postoje, ale asi málokdo chtěl tenkrát kapitalismus. Možná Klaus a pár lidí, kteří věřili, že svobodný trh je cesta.
V listopadu 1989 mi bylo 33 let. Shodou okolností jsem v této době uvěřil, že Bůh existuje a že Ježíš je Cesta, Pravda a Život. To mělo velký vliv na mé další rozhodováni v osobním životě i v zaměstnání. Po dalších 33 letech je ze mne spokojený důchodce, který je však nespokojený se světem kolem sebe.
Nechodím sice na žádné demonstrace, ale vnímám nálady ve společnosti a taky se stýkám s různými lidmi. Takže slýchávám diametrálně odlišné názory jak se jim osobně daří, co dělají či nedělají a jaké berou prášky. Upřímně řečeno raději neslyšet. Mnohdy to jsou hodně smutné příběhy.
Ještě než přišel covid, skončil jsem s podnikáním a odešel do důchodu. Mám se dobře. Dělám většinou jen to, co mne baví, a taky i co mne nebaví, když mne k tomu donutí manželka. V zásadě se ale dá říct, že nedělám co nechci. Takže zatím dobrý. Ani prášky ještě žádné neberu, ale ta paměť už neslouží jako zamlada. Ty emocionálně silné zážitky ale v paměti zůstávají. Ty radostné i ty smutné.
Domníval jsem se, že doby, kdy mráz přicházel z Kremlu jsou už minulostí, ale mýlil jsem se. V dnešní době mráz přichází z Moskvy opět, ale bohužel nejenom z Moskvy. Když to tak vezmu kolem a kolem zlaté období studené války. Věřili jsme, že to Dobro je za ostnatými dráty na západ od nás a že všechno Zlo přichází ze SSSR potažmo že za všechnu tu bídu morální a ekonomickou můžou komunisti a jejich plánované nehospodaření.
Jeden český politik řekl, že jenom blbec nemění své názory. A s tímto výrokem nemohu nesouhlasit. Jiné názory jsem měl, když mi bylo patnáct, jiné v osmnácti, jiné v pětadvaceti, jiné v listopadu 1989 a jiné mám teď v listopadu 2022.
Doba se změnila hodně. Materiálně se máme skvěle i když samozřejmě někdo líp a někdo hůř. On i ten Ježíš říkal "chudé budete mít sebou vždycky" Nicméně tady v Evropě se zatím máme dobře i když někteří jsou si rovnější a mají se třeba i nezaslouženě líp. Třeba naši sousedé v Německu.
A tady u nás se musí skákat jak se v Bruselu píská. Jenže už ani to Německo není tak loajální bruselským elitám. Bohužel tady Česku občané a firmy musí za elektřinu platit dvojnásobek toho, co mají zastropováno Němci, kteří podporují Green Deal, a přitom ty naše náklady na výrobu elektřiny jsou mnohem nižší než ty německé. To ve svém důsledku znamená, že naše firmy budou nekonkurence schopné a zkrachují. Což se už i děje, ale to nejhorší nás asi čeká v příštím roce. Ale to jsem dostal někam jinam než jsem původně zamýšlel. Prostě co na srdci, to v blogu. I když ne tak úplně doslova, protože to bych porušil kodex blogera a to přece víme, jak to končí. Ostatně už o tom uvažuji delší čas, že to tady zabalím. Už mne to nebaví dohadovat se s místními cenzory.
Pro dnešní mladou generaci je listopad 1989 vzdálená historie a to nemluvím o roce 1968 nebo 1948 nebo 1939. Možná se něco dozvěděli ve škole, někdo něco od rodičů, ale už je to prakticky moc nezajímá. Dnes se řeší hlavně klima, gender, rasismus, politická korektnost a další "důležité" věci.
Mnozí mladí ale i starší liberální demokraté mi svým nadšením pro tu správnou politiku připomínají svazáky z let dávno minulých. Zažil jsem dobu, kdy soudruzi chtěli poručit větru a dešti. A máme to tu opět v podobě Green Dealu. Kde to všechno skončí si netroufám tipovat.
Mám ale obavu, že v globalizovaném světě už není prostor pro tržní ekonomiku, protože kapitalismus už skoro nikdo nikde nechce. A to v konečném důsledku to znamená, že touha po svobodě pro mnoho lidí už dávno není prioritou. Pro mne ovšem ano a tudíž ten 17. listopad ve svém srdci ctím skutečně jako svátek svobody a demokracie. Není to žádná samozřejmost.
No nic. Peter Olayinka střílí první branku v Karviné a potěšil tak mé slávistické srdce. Teď se už ale budu cele věnovat jen MOL Cupovému zápasu.
Přeji všem čtenářům hezký víkend bez ohledu na počasí ať budete dělat cokoli a kdekoli
