K dnešní úvaze mne inspiroval komentář Honzy Marka pod mým posledním blogem "Všichni se zas budeme mít stejně. Stejně blbě". Přivedlo mne to k zamyšlení jak na tom vlastně jsem. Jsem optimista nebo pesimista? Ani jedno ani druhé.
Honza totiž napsal cituji: "Teda Jirko, upřímně ti závidím, že přesně víš, co bude. Já se to snažím vykoumat, ale nedaří se, nedaří. Přeju ti hodně štěstí ve tvém pesimismu!!!!!"
Má první reakce byla tato: "Kdysi nějaký spisovatel nebo spisovatelka napsali "Pesimismus vás udrží naživu, optimismus ani náhodou". Já bych k tomu za sebe dodal, že optimista je člověk s nedostatkem informací. Svého času jsem to měl dokonce napsáno v perexu svého blogu v Lidových novinách"
Druhou reakcí jsou tyto řádky.
Vzpomínám na dobu svého mládí, kdy jsme s kamarády u piva řešili všechno možné včetně politiky. Tuzemské i zahraniční. Jeden z kamarádů nás už v sedmdesátých letech strašil Čínou a z té doby je i tento vtip:
"Jak rozeznáte optimistu, pesimistu a realistu? Optimista se učí anglicky. Pesimista se učí rusky. Realista se učí čínsky" Bohužel tento spolužák z koleje už není mezi námi. Škoda, že už si na toto téma nemůžeme u piva pokecat.
Slyšel jsem, že v současném Švédsku je aktuální vtip, který bych zařadil do kategorie černého humoru: Jak rozeznáte optimistu, pesimistu a realistu? Optimista se učí čínsky. Pesimista se učí arabsky. Realista se učí střílet.
A co já? Nejsem ani optimista, ani pesimista. Coby důchodce se snažím být realistou. Ale nebojte se. Střílet se neučím. To už dávno umím. Avšak kupovat si nějakou střelnou zbraň neplánuji.
PS Ruštinu jsem už prakticky zapomněl. Anglicky se domluvím a čínsky nebo arabsky se už nehodlám učit. Mám teď jiné starosti i radosti. A hlavně se raduji z toho, že zdraví ještě slouží a že si ještě mohu relativně svobodně dělat co chci a nedělat co nechci.
