O lásce a bolesti - O svobodě

Láska je téma snad každého z nás. Její rudá, krví prosáklá nit se vine lidskými srdci od počátku světa. Od narození až do smrti. Má mnoho hávů, které se snaží skrýt její syrovou nádheru. Láska ke světu, láska k bolesti, láska k víře, láska k pravdě… V obecném povědomí je láska něco, co je dokonalé. Ano. Tak tomu opravdu je. Ale víme, co si pod pojmem dokonalost vlastně představujeme? Všichni lásku hledáme a nejsme spokojení, dokud ji necítíme. Ale víme opravdu, co vlastně hledáme?

Pro mnoho lidí je láska ideál krásy, míru, úžasu, něhy. Všeho, co si představíme jako příjemné, bezbolestné, bez snahy a úsilí, bez nerovností. Trvalý stav bez výkyvů, bez nutnosti změn. A právě pro tuto ideu jsou lidé stále tak nešťastní. Stále hledají a nenacházejí. Stále prahnou po iluzorním cíli, po neskutečném úniku od plného prožívání života. K lásce patří i bolest. I strach a zoufalství. I hořké slzy zklamání. Láska je úctou k životu ve všech jeho podobách. A jen člověk, který plně přijal svou bolest, je schopen opravdu milovat. Je schopen stejnou bolest uvidět i v duších ostatních a skrze svou vlastní jim pomoci ji přijmout. Naučit je milovat tak, jak to umí on sám. Bez podmínek, bez nároku na odměnu, bez očekávání. Dokáže respektovat právo druhého na vlastní rozhodnutí trpět, i když tím trpí s ním. Protože přijal vše, co prožívá, vše, co cítí, vše, čím je a vždy byl, je vnitřně naprosto svobodný. A dokáže dát svobodu i druhému, přestože jemu samému to působí krutou bolest. Tohle je Láska, ta jediná pravá. Ta božská, která v nás proudí. Velmi si vážím křišťálově čistých lidí, kteří ji nechávají sebou protékat a skrze ně samé zaplavovat svět. Děkuji vám...