Co zažívají a vnímají schizofrenici

Setkávám se s tím, že lidé trpící duševní nemocí a především schizofrenií se za své prožitky často stydí a jsou nešťastní z nepříjemných stavů a přitom je nemají ostatním jak sdělit a vysvětlit, aby byli pochopeni a dostalo se jim

podpory a pomoci, rozhodla jsem se začít opět zapisovat své vnímání, halucinace, myšlenky... zkrátka příznaky patřící k mé nemoci (schizofrenie) a podělím se o ně s vámi ostatními. Jednak proto, abychom věděli, že s těmito problémy nejsme sami, jednak proto, aby si po přečtení ostatní lidé dokázali alespoň trochu představit, co prožíváme. Dodám jen, že Marie i Eliška jsou mé dvě bytosti, které vnímám obě jako součásti mne samé... Jindřiška:

Marie se zase zlobí. Fúrie. Je z ní medúza, švihá mě chapadly jako důtkami. Zasloužím si to? Ne. Směje se. Zlověstně, šíleně. Nebojím se, už ne. Je mi nás líto. Zuří. Oživuje les. Skřítci se mi smějí. A blijí červené kapesníky. A souloží. Dětské ručičky vystrkují hlínu z bažiny a dlouhými drápy ji hážou po mně. Je mi zima. Marie fúrie je jízlivá. Drápe mi oči. Fuj, to je hnus. To řekla ona nebo já. Natahuju k ní ruce a ona mi je jemně tiskne, aby mi je vzápětí vyvrátila. Moje větve se odlamují a umírají. Tak jako Eliška. Láme se v kole. Nepláče. Tys to věděla. Těhotný chodník vyvrhl modrobílé balonky. Naděje pro Elišku? Nesnáší mě. Marie zuří: "Eliško, zabiju tě!" volá na mě. Jenže já nechci zemřít. Ale ani zabíjet? Co mi tedy zbývá? Vrátit se na konec a skončit na začátku. Tečou mi slzy. "Odpusť, Marie. Jsem Eliška..." (vím, že se vrátíš).