V souvislosti s výročím úmrtí V. Havla, i s chováním našeho posledního presidenta, se objevila řada článků na téma naši presidenti. Hodnocení jednotlivých osobností bych ponechal povolanějším, jen bych rád popsal svou osobní zkušenost ze setkání s nimi. Názor nechť si udělá každý sám.
Václav Havel
Když pominu letenskou pláň v roce 1989, setkal jsem se s ním jen jednou. Bylo to krátce po ukončení jeho presidentského mandátu, tedy někdy v roce 2003. Letěli jsme letounem ATR72 (turbovrtulový letoun pro 64 cestujících a pět členů posádky) na lince Praha – Ljubljana.
Bývalo zvykem, že pokud byl na palubě VIP pasažér, bylo to vyznačeno na instrukcích pro vedoucí kabiny u seznamu cestujících. Tenkrát tam nic takového nebylo, takže jsme se dozvěděli až po nastoupení cestujících od stewardů, že s námi letí Václav Havel s manželkou. Byla to soukromá cesta, tak jsme odolali pokušení a neuvítali ho na palubě při hlášení cestujícím i pokušení, jít ho aspoň osobně pozdravit. Ostatně, když jsme se ocitli nad Alpami, už by to ani nešlo. Od západu foukal silný vítr, který v té oblasti vytváří silné turbulence a my měli plné ruce práce. Pro cestující to asi nebyl příjemný zážitek, zvláště v závěru letu, ale do Ljubljani jsme se dostali včas a v pořádku. Po přistání a vystoupení cestujících nám vedoucí kabiny donesla do kokpitu dvě bílé obálky. Koukali jsme na sebe s kolegou, co to má být.
Uvnitř každé bylo poděkování za bezpečný let s podpisem Václav Havel a nezbytným srdíčkem.
Zažil jsem poměrně často, že nám cestující tleskali. Většinou za podařené přistání, někdy, že jsme vůbec v takovém počasí dokázali přistát a jednou za nouzové přistání, když nám vysadil motor. Ale osobní poděkování jsem zažil pouze jednou – od Václava Havla.
Václav Klaus
Václava Klause jsem také potkal pouze jednou Bylo to v Košicích, kde jsme přistáli pozdě v noci a na noc, jako obvykle, odjeli do hotelu Slovan. Až ve foyeru hotelu jsme zjistili, že to nebude úplně obvyklé. Konala se tam totiž schůzka presidentů Visegrádské čtyřky a ti se právě sjížděli. Ochranka nás před jejich příchodem nechtěla pustit do výtahu ani na schodiště a protože naše pokoje byly v jedenáctém patře, nezbylo nám, než čekat u recepce, než přijedou. Byli jsme po více než dvanácti hodinách v práci unavení a snili o tom, jak svlečeme uniformu a pustíme si sprchu. Jenže, co nám zbývalo.
První přijeli Poláci. Skupina lidí se hrnula do foyeru, když se z ní náhle vynořil jeden a s napřaženou rukou zamířil k nám. Hned, odkud jsme přiletěli, jaký byl let, že s ČSA rád lítá, atd. atd. Dost nás to zaskočilo, protože to byl polský president Aleksander Kwaśniewski, ale po chvíli už jsme česky-polsky- anglicky nadšeně žvanili o létání. Jeho doprovod mezitím zmizel v patrech. Za chvíli přijel Václav Klaus. Procházel foyer, jeho suita tři kroky za ním. Kolem nás prošel ve vzdálenosti asi dvou kroků, jako bychom byli vzduch. Že nereagoval na nás bych pochopil, on ale musel vidět a poznat Kwasniewského, který tam stále stál s námi. Ani hlavou nepokynul na pozdrav a zmizel ve výtahu. To bylo mé setkání s Václavem Klausem.
Miloš Zeman
Miloše Zemana jsem potkal v listopadu nebo začátkem prosince 1989 na jednom mítinku v Brně, kde patřil mezi řečníky. Od té doby jsem neměl tu čest a mám-li být upřímný, po tom, co předvádí poslední dobou, toho ani nelituji.
Jindřich Tůma
