S nástupem Generace Y a Z dosahuje individualismus v naší postmoderní společnosti absolutního vrcholu v podobě narcismu, který se nás všech nenápadně zmocňuje. Apolitičnost, bezohlednost, sobeckost a posedlost vizualitou zásadně zasahují do naší společnosti a mění její chování. Povahou sociálních otřesů se zabývá kniha Gillese Lipotevského „Éra prázdnoty“.
Autor se snaží reflektovat změny v demokratické společnosti, které spojuje proces personalizace. Cílem knihy je vytyčit hlavní transformační tendence. Všímá si, jak se mění společenské hodnoty a nejvíce se zabývá tím, jak je touha po úspěchu střídána snahou o maximální využití svobody a hédonistickými hodnotami. ,,Proces personalizace postavil do popředí osobní realizaci a respektování subjektivní zvláštnosti a jedinečné osobnosti jakožto základní hodnotu.“ (Lipotevsky, 2003, s. 2)
Díky změně životního stylu související s konzumní revolucí došlo i ke změnám v pořadí individualistický hodnot. Právo být sám sebou povýšilo svobodu člověka na tu nejdůležitější hodnotu. Autor uvádí, že žijeme v postmoderní společnosti, která je charakteristická historickým zvratem cílů a způsobů socializace, odklonem od procesu založeného na disciplíně a přijmutí hédonického a personalizovaného individualismu. Technologický a vědecký optimismus opadl. Tvrdí, že konzumní éra neskončila, naopak se rozšířila do soukromé sféry až k samotnému utváření ega. ,,Narcismus je následek a projev procesu personalizace v malém, symbol přechodu od ‘omezeného’ individualismu k individualismu ‘totálnímu‘.“(Lipotevsky, 2003, s. 4) Autor poukazuje na spojitost narcismu s apolitičností a taky zaujetím vztahů. ,,Moderní doba byla posedlá výrobou a revolucí. Doba postmoderní je posedlá informacemi a sebevyjádřením.“ (Lipotevsky, 2003, s. 6)
V dnešní době je díky individualistickému založení nás všech na výběr téměř cokoli. Vybírat si a sami se tak obsluhovat je už dnes všeobecným modelem života. Postindustriální společnost byla definována jako společnost služeb, ale ještě přesněji je to společnost samoobslužná.
Na začátku knihy autor popisuje tzv. svůdnost jako jednu z výrazných transformačních tendencí individualistické společnosti. ,,Zatímco proces personalizace ruší pevné a donucovací rámce, svůdnost v tichosti působí tím, že sází na individuálnost osob, na jejich pohodu, svobodu, na jejich vlastní zájmy.“ (Lipotevsky, 2003, s. 8) Proces personalizace se snaží upřednostnit komunikaci před donucováním. Autor toto tvrzení dokládá na práci ve velkých organizacích, kde se pracuje v otevřeném prostoru, což vede k usnadnění komunikace. Na příkladu lékařství, sportu a jiných odvětví uvádí, jak se mění vývoj v závislosti na vlivu procesu personalizace. Také výchova dětí už není autoritářská, přání mládeže je třeba vyslechnout. I v jazyce je vidět snaha omezit používání slov s konotací podřadnosti, ohavnosti, pasivity nebo agresivity. Místo toho je nahrazují slova průzračná, neutrální a objektivní – vše ruku v ruce s hédonistickým uvolněním. Lipotevsky si všímá i toho, že dnešní člověk je napojen na hudbu od rána do večera, jako kdyby se snažil být neustále opojen a vytrhován z reality. Podle autora je svůdnost to, co postupným izolováním nenásilně ničí společenské dimenze pomocí hédonismu, přemíry informací a podněcováním k odpovědnosti.
Autor se dále zmiňuje o další transformační tendenci - nastupující prázdnotě, která jde ruku v ruce s lhostejností. Lhostejnost je způsobena přemírou jako takovou a nadbytkem podnětů. Lidé se stávají být apatičtí vůči většině dění kolem nich. Lipotevsky to dokládá na malé účasti voleb nebo na znuděnosti žáků ve školách. ,,Lhostejnost v postmodernismu je prý způsobena hlavně tím, že hodnoty modernismu se vyčerpaly – pokrok, růst, kosmopolitismus, rychlost a mobilita ztratily svou podstatu stejně jako revoluce.“ (Lipotevsky, 2003, s. 20) Lidé jsou mnohem lhostejnější k veřejnému a mnohem více citliví na soukromé. Dochází k nadměrnému zkoumání sebe sama, zaměření na vztahy, posedlost tělem a sexem. Proti této lhostejnosti působí veřejné instituce, které se neustále snaží vybízet občany k zapojení se, k mobilizaci a snaží se je neustále informovat. Autor také poukazuje na to, že se hranice stírají, vymezenost je na ústupu.
Podle knihy končí zlatý věk individualismu a rozvíjí se čirý individualismus zbavený všech posledních společenských a morálních hodnot. Díky aféře Watergate, finanční krizi, ekologickým katastrofám a obavy z jaderných technologií se lidem zdá budoucnost příliš nejistě na to, aby o ní přemýšleli a počítali s ní. Proto je nám narcismus bližší a chceme si žít jen a jen přítomností – to autor označuje za narcistickou strategii přežití. Narcismus je něco, co potlačuje tragičnost a jeví se jako zcela nová forma apatie. Vědomí sebe sama nahradilo dřívější třídní vědomí. Narcismus přizpůsobuje člověka sociální izolaci, a protože je ve středu zájmu ono ,,Já“ je vše ostatní tomuto já podřízeno.
Nejen narcismus vede k realizaci našeho já a neustálému psychologizování. To samé dělá i postmoderní hédonistická etika: úsilí se už nenosí, vše, co znamená omezování nebo přísnou disciplínu, ztrácí hodnotu. Nastupuje kult tužeb a jejich okamžité uspokojování.
Další jev, kterého si autor všímá, je zápasení procesu demokratizace a personalizace. Zrovnoprávnění a působení rovnosti se nás všechny snaží dát na stejnou startovací dráhu, to je ale přesně proti narcistickým tendencím personalizace, kde je hlavní úloha být jiný. Narcismus je také vášeň pro odhalování svého já, konvence nám připadají svazující a společenské role se nám hrají čím dál tím hůře. Autenticita a upřímnost se stávají základními ctnostmi, emoce se skrývají, pro narcismus je typická zdrženlivost a rezervovanost, nad netolerancí vítězí lhostejnost.
Lipotevsky si všímá i souvislosti mezi ekonomickou rivalitou vznikající společně s kapitalismem, kde bojují všichni proti všem a rivalitou uvnitř nás samotných. Na jedné straně se snažíme zbohatnout, abychom vzbudili obdiv nebo závist, ale na straně druhé je narcismus, který toto odmítá. Zjevný úspěch a snaha po čestném uznání už nejsou to hlavní, protože veřejný prostor se stává lhostejným prostorem. Narcismus se emočně váže jen na soukromé skupiny, ve kterých nechce vzbudit obdiv ani závist, zde chce žít uvolněně bez přílišných nároků.
V kapitole s názvem „Krize demokracie“ autor podotýká, že hédonismus je kulturní rozpor kapitalismu – na jedné straně chce, abychom pracovali a byli kolečkem v motoru, a na druhé straně chce, abychom si užívali, požívali a konzumovali. Hédonismus sice vyřešil třídní boj, ale nastolil industrializovanou kulturu. Konzumní věk uznává jen seberealizaci, ale tím tak podkopává občanskou uvědomělost, vůli a odvahu. Hédonismus spolu s ekonomickou recesí přináší frustraci a ta může vést k rozpadu demokracie. Na druhou stranu požadavek svobody demokracii jen umocňuje.
Další kapitolou o společnosti, která je ovlivněna individualistickou revolucí je komičnost. ,,Komika už zdaleka není lidovým svátkem, ale všeobecný společenský příkaz, uvolňuje atmosféru a je trvalým prostředím, kterému je člověk vystaven i v běžném životě.“ (Lipotevsky, 2003, s. 70) Sarkasmus je ale na ústupu a přichází hravost, která mnohem více uvolňuje. Pozitivní a nenucený humor dnes spíše navozuje opojné ovzduší a jde ruku v ruce s hédonismem. ,,Čím více se společenské hodnoty a instituce propadají do své humorističnosti, tím více zdůrazňuje Já a stává se předmětem kultu postmodernosti.“ (Lipotevsky, 2003, s. 88)
Ke konci knížky autor popisuje historii násilí a války jako jevu, který zamezoval dnešnímu vývoji. Jedná se historický doklad aspektů mařících vznik postmoderního individualistického jedince. S nástupem státu, který vytvořil pocit bezpečí není důvod k násilí. ,,Proces individualizace snižuje dimenzi mezilidské výzvy k měření sil.“ (Lipotevsky, 2003, s. 99)
Na konci knihy máme možnost přečíst si doslov autora z roku 1993 ve kterém tvrdí, že se jeho názory potvrdily. Individualistická logika se vsákla do všech vrstev společnosti, zároveň si ale všímá kariérismu, který vnímá jako úpadek kulturního hédonismu. ,,Na jedné straně individualistický hédonismus vede lidi k tomu, aby na sobě neustále pracovali, udržovali se, pečovali o sebe. Na druhé straně podkopává smysl úsilí a práce, urychluje zhroucení tradičních instancí ve společnosti, vede k odspolečenštění a kriminalizaci.“ (Lipotevsky, 2003, s. 118)
Zdroj: Gilles Lipotevsky: Éra prázdnoty, Úvahy o současném individualismu. Praha: Prostor, 2003. ISBN 978-80-7260-190-5
