Zkreslené vidění – Maličkosti

Není schopnost radovat se z nepatrností důkazem ztráty smyslu pro realitu? Nebo požití halucinogenu? Chce nás současná parta u koryt naučit vážit si všeho alespoň trochu dobrého, čeho se ještě nedotkla?

 Jsou lidé, kteří okolní svět prožívají jako tragédii, která se neměla stát. A když už se to událo, jsou pak všechny prostředky správné a ospravedlnitelné k nastolení dobra. Jsou jiní, kteří věří, že žijeme v nejlepším možném světě, radují se z každého nového rána, svitu slunce, důvěřují vůdcům v čele státu a mají pocit, že žijí v demokracii. Pravda, normalita či optimum (jak to kdo jenom vnímá) je asi kdesi mezi. On je každý extremismus škodlivý a nebezpečný.

 Například já mám za to, že dokud v zimě doma nemrznu, ve sprše teče teplá voda a nikomu nic nedlužím, není ještě zdaleka tak špatně. Čímž neříkám, že být nemůže.

 Když už mluvím o té výplatě. Jsem na tom podobně jako většina zaměstnanců, kteří nejsou nepostradatelnými specialisty, ani postradatelnými politiky, dokonce ani dostatečně vysoko postavenými úředníky státní správy. Proto má radost z výplaty je podobná jásotu opice v ZOO nad trsem banánů při pravidelném krmení. Sice přežiji, ale nezbohatnu. Armáda příživníků stojících mi za zády se o to už postará.

 Ovšem materiální věci jsou pouhým, ačkoli důležitým, doplňkem duchovna. Mám za to, že věci veřejné nejsou zdaleka tak v pořádku, jak se nás pseudoelity u moci snaží přesvědčovat a ubezpečovat. Že se krade, a nejvíce majetek státu, a tedy náš, jsem si už zvykl. Nebudou asi v každé obci čisté a bezplatné veřejné záchodky, chodníky zůstanou neuklizené a zaplivané, a důchodci budou spolu s řidiči, alkoholiky a kuřáky stále první na ráně, když bude děravý státní rozpočet. Je to sice hnusné, neomluvitelné a krimináluhodné, ale vadí mi odpornější věc. Bylo by tragédií zvyknout si na morální devastaci celé společnosti, především však dětí. Indoktrinace dnes oficiální agendou řízenou Bruselem a USA vychovává z mladých lidí otroky s omezeným rozhledem lhostejné k vlastní historii a v budoucnu stále zklamávané z hroucení nerealizovatelných ideí. Služebné a morálně rozložené davy ponížených lokajů nebo pohůnků moci.

 Vrátily se doby, kdy byli lidé za svůj názor a postoj vyhazováni kádrováky z práce, doby veřejné dehonestace režimu nepohodlných lidí. Zamlčují se informace, jež nezapadají do narativu ideologie mainstreamu. Administrativními překážkami stát likviduje soukromé podnikání. Mnozí skončili za kovidu, další dorazila povinnost mít datovou schránku.

 Kdo nejde s námi, jde proti nám – říkali soudruzi po roce 1948.

 Jak se mám radovat z maličkostí?