Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.
Všechno je dočasné a nic netrvá věčně. Člověk se se svou konečností snaží vyrovnat celý život. Ale o tom, jak se to komu daří, se necítím být oprávněn mluvit. Spíše bych rád připomenul, jak je čas relativní veličina.
Zajisté – lze ho měřit, porovnávat a definovat, leč prožíváme ho každý a jindy jinak. Když stojím ve frontě v Kauflandu, vedle mne smrká a kýchá nastydlý pán, potřebuji jít na záchod a paní pokladní má právě nějaký technický problém, minuty ubíhají, jak kdyby čas nějak zatuhl. Stejných několik minut strávených na zahradě s přáteli u grilu jindy ani nepostřehnu.
Směšné jsou mi argumenty příznivců i odpůrců letního času o správnosti a přirozenosti toho kterého časového nastavení. Dělení času na sekundy, hodiny, dny a roky je jen všeobecně kodifikovanou shodou. Stejně tak letní čas. Čas je vlastně jen pomůckou určenou k tomu, abychom se na něčem mohli domluvit. Aby se Švejk mohl se sapérem Vodičkou sejít v hospodě U kalicha po válce v šest hodin večer. Protože existujeme od příčiny k následku, od růstu ke tlení, od vzestupu k úpadku. Neboli vše má nějaký vývoj, který trvá nějakou dobu.
Starší z nás si jistě doposud pamatují heslo z dílny komunistických ideologů „Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak!“. Zjednodušující naivita tohoto patolízalského výlevu mi připomíná, jak je důležité pro samozvané demokraty v parlamentu nepřijmout zákon o referendu, pomocí něhož bychom mohli opustit Evropskou Unii. Ono nemusí ani trvat nijak dlouho, aby se EU rozpadla sama. Navzdory všem snahám o zakonzervování současného stavu. Ještě počátkem roku 1989 nebylo zcela jasné, co všechno přinese konec téhož roku. A rozpadl se celý východní blok i s RVHP. Nepochybuji, že totéž čeká EU. Zvláště, když arogance jejích nikým nevolených rozhodujících orgánů už řadu let svědčí o tom, že ji neomarxističtí sociální inženýři zcela ovládli. Kdy to asi bude?
Přijměme tedy dočasnost coby neměnný přírodní zákon, s nímž toho mnoho nezmůžeme. Jen mne mrzí, že si to lidé uvědomují až tehdy, kdy jim jde o vlastní kůži a teče do bot.
A Čulibrk pouze cituje jepici.
