Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.
Člověk má o sobě vždy vysoké a dobré mínění. Mám na mysli člověka psychicky zdravého. Nedává to druhým najevo přímočarou sebechválou, nýbrž svými činy, chováním, záměry a vůbec svými projevy. Tedy, má-li dost rozumu a vkusu.
Ostatní lidé, kromě krátkého období zamilovanosti, jsou pro něj přinejlepším často chybujícími bytostmi, jejichž výchova leží na něm, kterým je vzorem a zářným příkladem, a k nimž musí být neustále shovívavý, neboť oni mají daleko do jeho dokonalosti. Což se týká jen okruhu nejbližších a nejvýše i přátel. Většina dalších má spoustu o dost odpudivějších vlastností. Kdyby šlo jen o to, že neumějí pozdravit, že schválně přivolávají výtah do jiného patra právě tehdy, když ho člověk potřebuje, že se strkají v autobuse tak, že nejde pomalu ani vystoupit, nebo hulákají pod okny, když člověk potřebuje spát, nebylo by to ještě to nejhorší. Ale někteří dokonce třeba ani nechodí do knihovny, nepoužívají internet, lízají kávovou nebo citrónovou zmrzlinu a bůhvíkoho asi poslali do parlamentu o posledních volbách.
Člověk je zkrátka následováníhodným nedostižným výkvětem všeho nejlepšího. Kam se ostatní na něj hrabou! Škoda, že to nemůže nikomu říci. A když to někdy říká sobě (v duchu, samozřejmě), cítí, jak to vyznívá pěkně namyšleně. Přesto je to tak, to si musí přiznat.
Nedosti na tom, jací jsou ti druzí nedobří, oni jsou navíc i za všechno zodpovědní. Tedy za vše, co nefunguje, je nekvalitní, co se člověku nelíbí, není podle jeho představ. Mít to tak on na starosti, bylo by to bezchybné, nejlepší možné, ba dokonce dokonalé. Oni mohou za zácpy na silnicích, plesnivý chléb už druhý den, předražená jablka a za sociální dávky lenochům.
Pochopitelně, celé jsem to přehnal a zveličil. Ale jen proto, abych popsal onu tendenci. Dobro jsme automaticky my a zlo vždy oni. Možná to tak ale příroda chce.
Protože být to jinak, asi by člověk dost často ani nemohl usnout.
