Dočasné ukojení touh a potřeb. Kdo je spokojený nepřiměřeně dlouho, dává tím ostatním na vědomí, že je s ním něco v nepořádku. Pokud ještě žije.
Mohlo by se zdát, že jde o stav mysli, který je žádoucí, dosaženíhodný, a že je dobré být spokojeným a snažit se o totéž u lidí, které máme rádi. Není většího klamu a omylu.
Kdo je spokojeným, dosáhl svého cíle. Což je v pořádku, má-li před sebou další. A nevyžívá-li se v tom svém uspokojení jako kocour po obědě na lavičce. Ani dítě si nevydrží hrát dlouho se stejnou hračkou, jakkoli byla drahá a vytoužená.
Všechno nově vzniklé má v sobě už předem určeno i dobu trvání a způsob zániku. Jen to není zcela jasné většině lidí, kterých se to týká. Po každém převratu, revoluci, válce, puči, čili změně společenských poměrů si vítězní účastníci sami sobě namlouvají (a někteří tomu i věří), že právě nyní, když padla ta proklatá vláda zkorumpovaných zlodějů, kteří si navzájem dohazovali kšefty, okrádali daňové poplatníky, nechtěli slyšet kritiku, bránili se novým věcem, potlačovali a utiskovali svobodu slova, shromažďování, pohybu a volby atd., nastává onen očekávaný ráj na zemi. Od teď se lidé budou na sebe jen usmívat, ve všem si vyhoví, vše bude možné, nikdo nic nebude zakazovat, tajná policie se vypaří, krámy se naplní zbožím, budeme mít čas, budeme mít chuť, budeme se mít jak chceme a jak si zasloužíme. Ano, bývá to krásné. Jako první láska. Nebo spíše zamilovanost. Všední dny se ale brzy začnou samy připomínat. Platit nájem se musí, jíst také, i ráno vstávat a chodit do práce. Zvykáme si na nové poměry. Za čas zjistíme, že ti, co nás vedou, nás podvádějí stejně, ne-li více, než ti minulí, a lžou tak, že se červenají i komunisti. A další zásadní společenský zvrat je na obzoru.
Nelze být tedy spokojen nadlouho. Protože dlouhé trvání způsobuje zahnívání. A to už potom vytváří spíše problémy, než radosti. I tak ale těch několik počátečních okamžiků za to stojí. Každému přeji alespoň jednu revoluci za život!
Čulibrk je přesto spokojený. Zatím. Alespoň relativně.
