Dějiny píší vítězové. A také po bojích odměňují své věrné přízní i úřady a odpůrce zavržením a tresty. Za mříže nebo pro odměnu je stejná cesta.
Jsou různé úhly pohledu. Jedna a táž věc může být hodnocena zcela jinak. Ostatně už jsem zde o tom psal, ale asi neuškodí zmínit se znovu.
Nejdříve tedy příklad z historie. Když Kubiš a Gabčík v květnu roku 1942 stříleli na zastupujícího říšského protektora Heydricha, prováděli atentát nebo likvidaci tyrana českého národa? Termín atentát převzali komunisté po válce od nacistické propagandy. K likvidaci coby prospěšné nezbytnosti se přiklánějí někteří současní historici. Aneb atentát je odsouzeníhodný zločin, likvidace kata chválihodná snaha. Pokud by se dožili konce války, jistě by oba čekalo aspoň nějaké vyznamenání. Bohužel, v nerovném boji skončili jako další parašutisté. A český národ se po Lidicích a následující heydrichiádě ještě více přikrčil.
Listopadový převrat v roce 1989 nazývaný eufemisticky Sametová revoluce zahájil zásadní přehodnocování všeho a byla snaha napravovat nespravedlnosti a křivdy, které napáchalo panování komunistických samovládců. Vracely se majetky, oživovaly se strany a spolky dříve zrušené a zakázané, odškodňovali se političtí vězni a další věci. Víckrát se do veřejné diskuse dostalo téma bratří Mašínů, kteří se na Západ po komunistickém puči v únoru 1948 doslova prostříleli. Po útěku byla celá skupina komunistickou justicí odsouzena v nepřítomnosti. Několikrát se uvažovalo o jejich navržení na státní vyznamenání za odbojovou činnost, ale česká společnost je už natolik rozdělena, že si je žádný prezident netroufl dosud ani napsat na seznam laureátů. Dodnes jsou veřejným míněním vnímáni převážně coby vrazi.
V televizním seriálu z roku 1974 Byl jednou jeden dům rodina Nerudných za Protektorátu dobře tuší, že nelze vsázet vše na jednu kartu, proto zatímco jeden z nich si jde pro Říšskou orlici, další alespoň finančně podporuje protiněmecký odboj. Což v parodické hlášce lze slyšet i závěrem skvělého filmu Limonádový Joe. Neboli: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina!“.
A nezapomínejme, že máme jednu tradici, kterou žádný jiný národ nemá. Většina našich prezidentů si pobyla nějaký čas v arestu. Tedy až na několik výjimek. A soudím, že tam nemířili cestou na Pražský hrad.
Na šibenici i pro zaslouženou odměnu je ostatně stejně daleko. Člověk nicméně musí jít ve správný čas. A nezabloudit.
