Největšími nepřáteli svobody jsme sami sobě my. Žádný diktátor, strana, terorista, žalářník, strážce nebo mučitel. Kdo si není ochoten a schopen přiznat, že je otrokem, si asi svobodu ani nezaslouží.
Je strašné a člověka nedůstojné, musí-li poslouchat nesmyslné příkazy, dělat jemu protivnou činnost a vůbec zabývat se něčím, co jde proti samé přirozenosti. A má-li zakázáno nebo znemožňováno dělat, co ho baví, co mu jde a v čem vidí smysl. Takový člověk je otrok, oběť systému, poddaný své vrchnosti.
Aby několik lidí mohlo snadně zahálet, musí na ně mnoho jiných lidí pracovat. Tak společnost funguje odnepaměti. Tu se na lúzu použije bič nebo pár ran holí, občas dostanou někteří, co spolehlivě pracují, místo chleba kousek koláče, aby se i ti druzí začali více snažit, někdy je nutno některého i zastřelit. Zatouží-li po svobodě. Či začne-li přemýšlet. Pro výstrahu ostatním.
V dřívějších dobách se s otroky zacházelo jako s podlidmi. Nyní se už nic takového neděje, neboť civilizace se vyvíjí. Otrok si svou podřízenost a nesvobodu nestačí a nesmí uvědomit. Zákony poslouchá, byrokracii považuje za nevyhnutelné zlo a požadavky zaměstnavatele plní ochotně. Vždyť je za to placen. Má co jíst, má kde bydlet a nějakou tu kulturu také dostane. Co si má myslet, o to se stará propaganda. Co má dělat, o to se stará škola, systém a zákony. Čím se má zabavit, pokud nepracuje, o to se stará sám. Což ale neznamená, že o tom stát nemá potuchy. Kde dřív byly průkazky, jsou nyní data o každém z nás.
Vládci dnes už moc dobře vědí, že nejlepší otrok je spokojený otrok. Neboli takový, který žije v domnění, že vlastně žádným otrokem není, že má svobodnou vůli, že pracovitostí může zbohatnout, že svět funguje jak má a v podstatě je to tak správné. Nejlepší otrok věří, že nejlepší systém je demokracie, že svým hlasem jednou za několik let ovlivní politiku, sleduje Českou televizi a Český rozhlas a důvěřuje státní propagandě, státní správě a jejím zákonům. Je vděčný odborům za nárůst platu ročně o pět procent a Evropské unii za nově vybudované autobusové zastávky.
Někteří otroci se domnívají, že například vlastním podnikáním mohou z otroctví vyváznout. Není to pravda. Ani iluze demokracie a kapitalismu nás neosvobodí. Snad to bylo možné do nástupu průmyslové revoluce, ale v současné společnosti elektronické byrokracie? A jak zpívá Vladimír Merta: „dneska má každej upír jinýho upíra“.
Jsme zotročeni především sami sebou. A už dávno nám to přestalo vadit.
