Mějte se na pozoru před lidmi, kteří se berou moc vážně! Oni vás vidí a navždy si pamatují, že se jejich nabubřelosti smějete za druhým rohem. Děti si servítky neberou. Nemají to zapotřebí. A ani to ještě neumějí.
Dítě se ještě neumí přetvařovat. A sotva přišlé na svět teprve ne. Vše, co nemá od přírody dané, se musí naučit. Kdyby vědělo, co ho tady čeká, snad by si i rozmyslelo se narodit. To, že se na vás směje, by vám mělo napovědět, že by bylo dobré, abyste se nebrali zas až tolik vážně.
Jsou lidé, kteří si na svou důstojnost nenechají sáhnout. Člověk by snad řekl, že šlechtická čest, prkenná strojenost profesorů nebo pýcha držitele Řádu zlaté vařečky zmizela kdesi v minulosti či pohádkách. To se ale, holenkové, sakra mýlíte! Povýšenost a namyšlenost naopak rozkvetly jak plevel na zahrádce.
Neblaze proslulá svou chutí pouštět se do soudních sporů se svými kolegy, pořadateli a bulvárním tiskem je jedna z mých kdysi oblíbených zpěvaček Helena Vondráčková. Vesměs jde o uraženou ješitnost dříve výborné umělkyně a jejího manžela.
Povýšené a namyšlené bývá i chování některých šéfů, státních úředníků, policistů, členů bezpečnostních agentur a sousedky z bytu pod námi, které jsme nedopatřením před patnácti lety vytopili kuchyň. Bydlí už ostatně jinde, ale nakupovat chodí do stejného LIDLu. S člověkem, který trpí syndromem nepřiměřeného sebevědomí získaným funkcí, postavením, dědictvím nebo nějakou jinou neobvyklou vlastností, není radno dostávat se často do styku. Jistě tedy ne dobrovolně. Protože takový tvor je nerudný, neomylný, nejchytřejší, chce mít vše pod kontrolou, jen on ví, umí, dovede. Nechápe, proč má kolem sebe taková nemehla. Blbce! Hovada!! Tedy… vyjadřování záleží na jeho společenské úrovni. Přiznávám, nechal jsem se unést. Většina z nich si to jen myslí. Strašné musí být mít něco podobného doma.
Stačí i narazit na takového řidiče v autobusu MHD. Vím o některých, kteří jsou schopni škodolibě zavřít lidem dveře před nosem a ujet, přestože je k tomu jízdní řád nenutí. Jeden dokonce nepustil do vozu kluka se žvýkačkou. Ale víc je těch slušných. Myslím.
A politici? Tam je to jistě naopak. Ačkoli se k nim nepřibližuji na dotyk, občas se na několik minut odvážím sledovat přímý přenos ze sněmovny, koukám na zprávy v televizi, tisku a internetu a koneckonců musím tancovat, jak tato verbež píská. Psychopati je slabé slovo pro onu sebranku, která nám má sloužit. Lituji lidi, kteří dosud nepochopili, že ještě nikdy tomu tak nebylo. Opakuji – nikdy.
Věřme proto dětem. Především těm, které zatím neumějí mluvit.
