Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.
Současná společnost má ráda rychlost, stručnost, zjednodušení, zařazení a jednoznačnost. Což se týká nejenom vztahů k informacím, ale i vztahů mezi lidmi.
Od prvního dojmu po konečný odsudek nebo souznění duší musí být jasné, s kým jednáme. A on ten první dojem, oněch několik málo vteřin, přiznejme si, dělá hodně. Víc, než jsme ochotni připustit. Zbytek doby, během které si myslíme, že si vytváříme na druhého člověka názor, se už většinou jen utvrzujeme ve svém prvotním dojmu a vytváříme z něj podpůrnými argumenty mínění. Mluvím tedy o přímém fyzickém kontaktu dvou dosud neznámých lidí, třeba pracovní schůzce, seznámení kolegů v zaměstnání, navázání partnerské známosti. A navzájem si vymezujeme své odlišnosti a shody.
Tendence v současné společnosti směřují spíše k rozdělování, k vyhledávání a zdůrazňování toho, čím se lidé od sebe odlišují, čím jsou jedineční, nenahraditelní a tedy skvělí. Vyzdvihuje se individualita, osobitost. Z toho plyne ale také odmítání autorit, malá ochota podřizovat se zájmům celku, neúcta k vyšším hodnotám a principům. A s tím související ohrožení státu. Systém, který sám sebe nazývá demokratickým, má (nejen) tímto v sobě zabudovány síly, které pracují na jeho destrukci. Jistěže mu to zatím vyhovuje. Protože lidé, kteří nejsou ve své většině schopni se za nějakým dlouhodobým účelem spojit, jsou velmi dobře ovladatelným a zneužitelným davem.
Pokud je pro člověka důležitější vědět, čím se ti druzí od něj odlišují, než hledat cokoli, co by ho s nimi alespoň trochu mohlo spojovat a činit podobným, perspektiva naší civilizace není vůbec dobrá. Věřím ale, že jde jen o přechodný jev, nebo o způsob přizpůsobení se slušných lidí, jak přežít ve společenství tvorů, kteří jsou ochotni spolužít jen pod pohrůžkou sankcí a represí. Ačkoli většina to tak (doufám) nevnímá.
Čulibrk i autor se snaží být kompatibilní s každým, kdo o to stojí. Pokud je to možné.
