Tak jsme si včera opět zašli na sushi. Konkrétně na večer s názvem Sněz kolik chceš za jednotnou cenu. Přítel během dne poctivě hladověl, aby měl místečko na večeři, a v japonské restauraci předvedl, jak to vypadá, když se jde najíst pořádnej chlap.
Sake maki, Ebi - ten roll, Salmon skin roll a další rolky nestíhali kuchaři ani motat. Přítel poroučel a jedl a jedl. Krevety a losos museli z kuchyně mizet přímo před očima, protože strávník, co seděl naproti mně, hodlal skutečně sníst, co se do něj vešlo.
Servírky na něj koukaly jak na yettiho a nestíhaly se otáčet. Já jsem se krčila v křesle a tiše si přála, aby už můj partner dosáhl stavu sytosti. "Je tam napsaný 'sněz kolik chceš'? Je. Tak o co de?" divil se přítel mým rozpakům. Čím víc toho snědl, tím větší měl chuť.
A tak hosté přicházeli a zase odcházeli a my jsme tam pořád seděli a jedli. Respektive já už jsem nemohla, rolky jsem měla naštosované až v krku, ale moje drahá polovička byla bezedná. Nakonec servírka odnesla další z prázdných talířů z našeho stolu a již se nezeptala, jestli máme další přání. "Hele, to je signál, že máme vypadnout," říkala jsem směrem ke kyselině sírové v člověčí podobě. "Ne, ne, ještě si dám jednu rundu."
"Můžu si ještě objednat?" otázal se přítel unavené číšnice. "Ale samozřejmě," procedila skrz zuby a vytáhla notes, aby si zapsala další nášup pro mého hladovce. Všechno, co přinesli, do posledního zrnka rýže snědl, ale nakazil se. Nakazil se ode mě studem, který jsem už hezkých pár minut prožívala, a chvíli před zavíračkou ukončil nedobrovolně svůj sushi maraton.
"Hezky poděkuj, že ti chutnalo, a nech pořádný dýško," šeptala jsem mu a doufala, že to alespoň částečně zmírní ztrátu, kterou jsme restauraci naší konzumací způsobili. Poděkoval a nechal 350.
Tak nějak mám tušáka, že ve chvíli, kdy se od našeho stolu ozvalo "Zaplatíme", si všechen personál musel hluboce oddechnout. A jestli nebudeme mít příště vstup do podniku zakázán, jistojistě už se tam nedožijeme akce All you can eat.
