Spisovatelská Humoreska

Nehody nejsou náhody a často přináší do našeho života podstatné změny. Potkala jsem Daňka, kterému děkuji, protože spustil lavinu událostí, díky kterým jsem našla časové okno pro mé psaní.

Více jak rok jsem dojížděla autem denně zhruba 90 km z domova do práce a z práce domů. Byla jsem z toho už tak unavená, že jsem začala zjišťovat, jak bych cestovala vlakem alespoň 3x týdně. Mladší dcera Míša mi pomohla najít na internetu vhodné spojení a pak už jsem v podstatě jen čekala na příležitost, kdy začnu.

O pár dnů později jsem vyzvedávala Míšu po cestě z práce v Praze. Když jsme vyjeli z lesa na odbočku kousek od domova, zastoupila nám cestu „zvěřina“. Nechala jsem přejít stádo daniel a pomalu jsem se rozjela. V protisměru stálo auto a svítilo nám nejen na cestu...

Najednou se ozvala dutá rána, vlevo vpředu to všechno nějak křuplo a my zahlédli obrovského daňka.

„Tak a je to v prdeli!“ Prohlásila jsem zoufale. Bylo mi jasné, že moje „Kijuška“ dosloužila. Jeli jsme tak pomalu, že nás ten náraz ani nijak „nerozhodil“. Míša vylezla ven a šla se podívat na škody.

„Mami, světlo je rozbitý, nárazník pochroumanej, ale jinak dobrý. Můžeš jet?“

Zařadila jsem jedničku, zmáčkla spojku, plyn a v klidu jsem se rozjela. „Můžu!“ Odpověděla jsem dceři, která mě počala uklidňovat, zatímco mě už se po tvářích kutálely krokodýlí slzy.

„Mamko, to bude dobrý. Já ho vůbec neviděla. Ty daniely jo, ale toho obra ne.“

Potěšilo mě, že v té sleposti vůči „zvěřině“ nejsem sama…

Přijeli jsme domů, dali jsme si s mým chlapem pusu a já utekla do ložnice. Práskla jsem sebou na postel a plakala do polštáře minimálně 5 minut.

Mezitím šel můj soucitný partner na obhlídku škod. Taky mě uklidňoval, že to půjde spravit. To jsem taky věděla, ale kladla jsem si otázku:

„No, ALE ZA KOLIK???“ S mými výdaji na hypotéku domu, kdy bydlí už jen exmanžel, nic neušetřím a jsem ráda, že jsem ráda…

Druhý den ráno jsem už seděla ve vlaku na Prahu a spokojeně jsem pospávala. Do práce jsem dorazila těsně před osmou ranní a odešla po půl páté procházkou k zastávce vlaku. Na nádraží na Mělníku mě už čekal ve vyhřátém autě můj přítel a zvesela mě pozdravil větou:

„Ahoj miláčku, tak jaká byla jízda vlakem?“

„To ti byla jíííízda – pěkně v klidu, hezky jsem si pochrupovala a lelkovala. Cítím se odpočatá.“

„No paráda, už mám pro tebe auto. Zítra pro něj pojedeme k mému staršímu synovi.“

„Miláčku, ty jsi můj poklad.“

Konečně jsem se dočkala a jezdím červeným autem! Je to stará fabie, dala jsem jméno Faby a vůbec mi nevadí, že se té krásce loupe lak, je taková strakatá… Hlavně, že jsem spolu kamarádky.

Podařilo se mi po několika letech oživit tablet, a to vložením správného kódu, který mi zaslal dárce tabletu přes SMS. Tímto dárci děkuji, že mohu psát na cestách do práce, z práce a kdekoliv jinde, kam si tenhle šikovný malý počítač vezmu.

Počala jsem ve vlaku s chutí psát, avšak nějak se na obrazovce tabletu zjevovala jiná písmena, než bych očekávala.

 Ta2 1ed4 v2a2e0,

Tak jedu vlakem,

Aha, as5 080 za*n4t64 ang35c264 238vesn5c5, Sa2ra, c6 t6 1e za b6rde3?

Aha, asi mám zapnutou anglickou klávesnici. Sakra, co to je za bordel?

Přemýšlela jsem, co se asi děje, co mám kde blbě zapnutého.

Měla jsem zapnutý „numlock“…

Tedy, než si zvyknu na tu klávesnici, to bude trvat… pomyslela jsem si v duchu...

Po chvíli jsem zjistila, že mám 2 klávesy označeny velkým písmenem G. Někdo má 5G já mám 2G… Spíše mě ta 2 G pobavila, než rozčílila… Přijala jsem fakt, že místo G je vlastně R… Budu se muset zeptat kolegy v IT oddělení, co se s tím dá dělat. Třeba bude mít nějakou náhradní „klávesu“ s R.

Hledala jsem polohu tabletu na klíně tak, aby mi to bylo pohodlné. Zjistila jsem, že se hrbím. To jsem zvědavá, jak tohle budu zvládat. Zvyknu si… a pak to rozchodím venku procházkou z vlakového nádraží k budově mého zaměstnavatele...

Mé prsty si musely zvyknout na zcela jinou polohu kláves, nevadí, naučím se to. Vyrovnávala jsem pohupování vlaku a houpala jsem se tělem do rytmu. Při té příležitosti mi přilétl nápad na název této povídky, který je inspirován rytmem Humoresky od Antonína Dvořáka. Mistr často jezdil vlakem a miloval parní lokomotivy.

Následující den jsem vyjela z domova dříve. Těšila jsem se, že si sednu do vyhřátého vlaku, otevřu tablet a budu pokračovat v psaní. Jenže na přejezdu „spadly klacky“. Čekala jsem a čekala, zhruba po minutě přejel nákladní vlak. Vagónky jsem v té tmě nepočítala… Pak přijel osobák a zastavil se přímo uprostřed železničního přejezdu. Mašinfíra vystoupil, rychlým krokem obešel 2 vagóny a nastoupil do kabiny na druhém konci vlaku. Doufala jsem, že se vláček rozjede, ale bohužel stál na místě více jak 6 minut. Čas se v tu chvíli doslova vlekl a já si říkala, že příště rozhodně nepojedu dříve, protože stejně budu stát na čekačce, než ten můj vlak do Prahy přešíbují na tu správnou kolej.

Ještě jsem stihla požádat „Vesmír“ o super parkovací místo před nádražím, rozjela jsem se přes ty otevřené koleje a pohodlně zaparkovala přesně tak, jak jsem si to přála.

Nastoupila jsem do toho přešíbovaného vláčku s 2 mašinkami, jedna vpředu, jedna vzadu, co kdyby si strojvedoucí spletl směr jízdy, prostě by jen proběhl kolem vlaku a nasměroval by to opačně. Mají lokomotivy zpátečku? Kdo ví… zase takový lumen nejsem…

Odpoledne jsem při čekání na spojovací autobus zjistila, že se během 1 měsíce změnil jízdní řád. Místo 4 autobusů jezdí během 1 hodiny pouze 3. Jakmile přijel ten můj vyvolený BUS, popojela jsem ty 2 zastávky, vystoupila a mašírovala si to rychlým krokem k nádraží. Měla jsem obavu, že se změnil jízdní řád i pro vlaky. Strach má velký voči… moje obava se naštěstí nepotvrdila. Oddechovala jsem po rychlé chůzi a čekala dalších 10 minut na vlak. 

Jsem tak trochu analytik, vždycky všechno potřebuji chápat logicky, všechny ty plusy a mínusy…. Tak si to teď tady pěkně shrneme:

Nevýhody cestování do práce vlakem:

1. Budík mě budí o 15 minut dříve – v 5:30 hod.

2. Na ranní mazlení s mým chlapem mám o 15 minut méně.

3. Neustále sleduji hodiny, abych stihla vyjet včas. Jsem trochu ve stresu … než si zvyknu…

4. Připravuji si snídani, svačinu a oběd do krabiček už večer. Před tím mi snídani připravoval můj partner.

5. Denně strávím na cestě 3 hodiny, místo 2,5 hodin.

6. Strávila jsem více jak hodinu tím, když jsem si objednávala lítačku na měsíc.

7. Budu se muset dovybavit oblečením pro outdoor pobyt.

8. Bude třeba zakoupit větší batoh a skládací deštník.

Výhody cestování do práce vlakem:

1. Ráno a k večeru se prostě jenom vezu a mohu ve vlaku klidně spát, poslouchat hudbu a hlavně psát… Díky oživení tabletu s klávesnicí jsem mobilní psavec… a to jsem si opravdu přála – získat čas a energii na mé oblíbené tlučení písmenek do klávesnice.

2. Řízení auta mě tedy nevysiluje, neboť jedu pouze 6 km na Mělník a zpět.

3. Mé cestování je bezpečnější. Rozhodně se nemusím stresovat neustálým popojížděním v dopravních zácpách před Prahou. V zimě nemusím čelit jízdě v autě po náledí.

4. Nepotřebuji dálniční známku.

5. Měsíčně díky lítačce ušetřím ca. 2000 kč. Což je velmi významný fakt, jelikož jsem v uplynulém roce vydávala za benzín každý měsíc od 5000 do 5800 kč.

6. Díky mému šetřícímu nastavení jsem získala v práci platební kartu na čerpání pohonných hmot se slevou. Sice měsíčně ušetřím jen pár stovek, protože benzín na Mělníku je opravdu levný, ale čo už… Každá stovka se počítá…

7. V konečném efektu jsem ekologická… jezdím prostě vlakem… a to je snad doopravdy green.

8. Denně strávím procházkou na čerstvém vzduchu zhruba 30 minut. Konečně mám opět přirozený denní pobyt na čerstvém vzduchu.

9. Nemohu v práci zůstávat přesčas, jinak bych přijela domů až někdy po 20. hodině… Leda bych složitě jela autobusem a to fakt nechci. Dělá se mi v něm špatně… a jezdí tam spousty lidí, kolikrát si člověk ani nesedne a hlavně bych nemohla psát… to v autobuse nedokážu.

10. Nemusím se obávat, že by mě moje Faby nechala ve štychu někde příliš daleko od domova. Holt je holce už 20 let, sice ji opečovávám příležitosným servisem, ale zaslouží si už klídeček… a já taky… jsem ještě starší než ona…

11. Mám šanci seznámit se spolucestujícími. Ve Faby bych se seznamovala akorát u příležitosti silniční kontroly nebo nedej Bože nehody...

Zdá se, že jsem si na klávesnice pomalu zvykla. Dokonce už jsem přestala vnímat i ten fakt, že mám na klávesnici dvě tlačítka s písmenem G. Holt si hraji s R na schovku… Nicméně můj vytříbený prstoklad klade prstíky přesně na R… Ještě štěstí, že prsty nemají oči, tak to G mohou nevnímat. Zkusím se dnes poradit s naším IT kolegou v práci, zda náhodou nemá tlačítko pro R… a uvidíme…

Ha, koukám, že pán vedle přes uličku má podsvícenou klávesnici… tak to by se mi líbilo, alespoň bych tady v tom vlakovém šeru lépe viděla na ty klávesy… Rozednívá se, takže už mě to vlastně netrápí…

Je srandovní pozorovat z vlaku fronty aut, které čekají na přejezdu u šraněk. Také jsem tam čekávala… No čekám i dnes, ale už jen na Mělníku… a že tam se čeká často… Alespoň máme s přítelem příležitost se líbat. To byl můj infantilně postpubertální nápad a u něj se to ujalo. Líbání se mnou ho totiž baví …

Dnes jízda přískokem vpřed. Ten mladý čiperný strojvedoucí brzdí hodně prudce… Málem mi sklouzl tablet z klína na zem…

Odpoledne jsem potkala kolegu „ajťáka“ a ihned jsem ho požádala o pomoc s klávesou G tedy vlastně R. Vybalila jsem tablet a ukázala mu v praxi své „dva body G“ na klávesnici… Kolega se mě zeptal:

„A píše Vám ta klávesa R?“

„Jo, píše.“

„Tak to je jednoduchý, přinesu Vám přelepku a tu klávesu opatříme samolepkou s písmenem R.“

„Bingo“ Vy jste hlavička! Hlavně, že jsem včera zadávala do výroby přelepky na krabičky. No nejsem já inženýrská blondýna?!“ Zvolala jsem zvesela.

„No, z toho si nic nedělejte, mně taky občas něco nedochází a vlasy už téměř nemám.“

Kolega odešel a za chvíli se vrátil s pinzetou a přelepkami. Zručně mi na tu klávesu G nalepil písmeno R a bylo hotovo.

V podvečer jsem vyšla ven a střetla jsem se s kapkami deště. Naštěstí pršelo jemně, přesto jsem cestou na nádraží docela promokla.

Budu si muset naipregnovat kabát, koupit skládací deštník a také vhodnější batoh, neboť ten současný má sice krásný květinový vzor, ale není nepromokavý a především je malý… Hned zítra plánuji zakoupení pořádné zimní vycházkové obuvi. Taky mi táhne na nohy, bude třeba sehnat na internetu pořádné podkolenky. Ještě štěstí, že ve vlaku je hodně teplo, až moc, alespoň mi bunda uschne a zahřeji si nohy…

Zřejmě budu muset daleko více sledovat počasí, abych se pořádně oblékala a na svých procházkách cestou do práce a zpět nepromokala a nemrzla.

Těším se na jaro, sluníčko, zpívající ptáky a zelené keře. To bude krása!

PS 1: Vyhledáváním vhodné zimní obuvi jsem strávila 1,5 hodiny v obchodním centru. Všude měli už jen zbytky ve slevách, takže nebylo moc z čeho vybírat. Prostě na počátku února už se prodává obuv na jaro… to je přece logické! Mám nové krásné elegantní, pohodlné boty a nestály majlant!!!

PS 2: Zakoupila jsem krásný prostorný koženkový batoh v barvách mléčné kávy. Hezky mi pasuje k těm botám…

PS 3: Deštník? Impregnace? Termoska na čaj? Všechno jsem postupně dokoupila. Takže jsem utratila ty „ušetřené peníze“… Ale jsem šťastný mobilní psavec…