Miluji internet

Jak se změnil způsob vyhledávání informací během posledních 35 let? Rozhodně k tomu dnes potřebuji brýle na blízko :-).

Když mi bylo 14 let moje máma náhle onemocněla a já se musela postarat nejen o sebe, ale i o bratra a domácnost. Můj brácha miluje krupicovou kaši s máslem, posypanou cukrem a kakaem. Často ji vyžadoval k večeři. Vařila jsem ji tak, jak to dělala moje máma: do rendlíku jsem nalila přiměřené množství mléka, přidala několik lžic cukru a přisypala přiměřené množství dětské krupice. Výsledek byl však dosti nestálý. Občas byla kaše moc řídká, pak zase moc hustá a jenom někdy se dílo povedlo tak, jak to měl brácha rád.

V době, kdy jsme se s dcerami přestěhovali do velikánského domu na Kokoříně, jsem stála před problémem, jak uskladnit suché potraviny v kuchyni. Zakoupila jsem mnoho krásných různě velikých barevných plechovek, opatřila je štítky a pak už jen stačilo suroviny pravidelně doplňovat. Při té příležitosti jsem si všimla, že je na sáčku s dětskou krupicí napsaný recept, ve kterém stálo, kolik lžic krupice se má dávat do příslušného množství mléka. Zajásala jsem, konečně jsem přišla té záhadě na kloub…. Recept jsem si vystřihla a nalepila z vnitřní strany víčka plechovky.

Od té doby měla krupicová kaše pro naši rodinu vždy správnou konzistenci.

Dnes jsem strávila celý den v posteli, protože mě skolila paní Viróza. Neměla jsem na nic pořádně chuť. K obědu jsem si ohřála kuřecí vývar se zeleninou, kuřetem a rýží. Po chvíli mě začala honit mlsná. Napadlo mne, že si udělám talíř krupicové kaše s máslem a čokoládou tak, jak to mám ráda já… Bydlím však už jinde, v jiné domácnosti, a tak mi chyběl recept na krupicovou kaši.

Zadala jsem do vyhledávače v mobilu výraz krupicová kaše a hle, hned jsem dostala odpověď: do 1 l mléka patří 4 polévkové lžíce dětské krupičky. Pochopitelně jsem si připravila jen poloviční množství, které jsem s chutí zkonzumovala v posteli. Byla to ňamina. Vzpomněla jsem si, jak jsem se učila vařit podle receptů z kuchařek, kde právě zrovna krupicová kaše nebyla vůbec hodna kuchařského povšimnutí… a recept tam chyběl.

A tak blahořečím internetu a chytrým telefonům. Dalo by se říci: Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučila na internetu … Halelujá! Ať žije obrovská knihovna, kde se najde opravdu ledacos.

Nikdy jsem se nenaučila hledat v jízdních řádech. Dnes mi stačí do aplikace v mobilu zadat odkud kam chci jet a je to. A dokonce se ani nemusím ztrapňovat, že nevidím na ta pidipísmenka ve vývěsních skříních na zastávkách hromadné dopravy.

Jen je škoda, že se dnes už nestaví tak skvostné knihovny, jako bývala třeba ta v tureckém Efezu. Je to dechberoucí monumentální stavba z dob starého Říma, před kterou si člověk připadá úplně nanicovatě malinkatý. Tehdy měly informace psané v knihách obrovskou cenu a kdo knihy vlastnil, to byl boháč ještě v 18. století…

Alespoň, že nám zůstaly stále v provozu ty krásné staré tiché sály knihoven, jako je třeba ta v pražském Klementinu… Tam se čas prostě zastavil a vůbec se nedivím, že zrovna sem chodí studovat moje starší dcera. Ruch velkoměsta tu člověk vůbec nevnímá a konečně se může pořádně soustředit na učení.

Avšak 1. místo v užitečnosti internetu u mě vyhrává google překladač. Když si vzpomenu, jak jsem v roce 1989 odjížděla na studia do německého Lipska a táhla v tašce 4 svazkový slovník česko-německý a německo-český… je mi dnes lehko. Tento slovník, který editoval Hugo Siebenschein, sice svým obsahem zdaleka převyšuje sdělení na internetu, ale hledat v něm je časově opravdu náročné. Dnes mi stačí do mobilu zadat pojem a hned vím, co tím básník chtěl říci... No prostě paráda!!!

Dlouho jsem vzdorovala facebooku. Používala jsem ho akorát k propagaci menu restaurace s cukrárnou, kterou jsme kdysi s bývalým manželem provozovali společně. Teprve, když jsem začala cestovat, uvědomila jsem si sílu neviditelných vláken, která mě vizuálně propojovala s několika přáteli. Alespoň jsem měla s kým své zážitky sdílet. Moc mne těšilo, když se mnozí ozvali, napsali nějaký ten komentář, anebo jednoduše příspěvku dali „lajk“. Alespoň jsem pak při osobním shledání nemusela ukazovat v mobilu fotky. Oni už to prostě viděli a četli mé příspěvky a tím pádem jsme se měli ještě více o čem bavit. Všechno člověk prostě veřejně nesděluje …

A nyní jsem si zprovoznila blog. Konečně si kamarádi budou moci přečíst, co mi lítá hlavou a jak se mi to zhmotňuje do písmenek, která pak bydlí ve veřejné knihovně – tedy v internetu…

Bohužel se stal internet i prostorem pro mnoho bezcenných informací, dezinformací a nenávistných slov.

Zhruba před 10 lety jsem zjistila, jak zní Pátá dohoda od Dona Miguela Ruize:

„Buďte skeptičtí, ale naslouchejte. Nevěřte sami sobě, ani nikomu jinému. Pochybujte o všem, co slyšíte. Je to skutečně pravda?“

Tehdy jsem nechápala podstatu významu těch několika vět a okamžitě jsem si kladla otázku: „Jak mám vše zpochybnit, PROČ? To nemám věřit, že lidé mluví pravdu?“

S přibývajícím množstvím informací prezentovaných v televizi, rádiu, a především na internetu jsem to pomalu a jistě začala chápat. A když přišel Covid mezi nás, docvaklo mi to úplně… Žijeme v době informačně vizuální a zmanipulovat se dá opravdu všechno!

Také jsem jaksi pochopila realitu zrůdnosti filmu Vrtěti psem. Když jsem tento film poprvé viděla v roce 1997, měla jsem pocit, že se scénárista poněkud zbláznil… Avšak někde v koutku duše jsem věděla, že jen prezentoval to, co se ve skutečnosti děje na mnoha úrovních všude kolem nás. A internet se od té doby stal pro vizuální manipulace naprostým ideálem.

Takže se řídím dle hesla: „NA CO SE ZAMĚŘUJEŠ, TO ROSTE!“

Takzvané „zprávy“ dávno nesleduji, informace cedím přes husté síto a žiji si tak nějak ve vlastním světě, kde nejdůležitější je láska, pohoda a přátelství. Rozhodla jsem se, že je lepší žít šťastně v tomto světě tady a teď. Tím člověk defacto může ovlivnit dění ve svém nejbližším okolí.

Lidské srdce je totiž obklopeno silným energetickým polem o průměru 2,5 metru. Lidský mozek jedná na základě signálů našeho srdce. Naše babičky měly pravdu, když říkaly: „Řiď se svým srdcem!“

Jak pravil Marcus Aurelius:

Štěstí ve tvém životě závisí na povaze tvých myšlenek.

Je to pravda přátelé!!! Velká pravda a ten velikán Marcus Aurelius to věděl už na počátku prvního století od zrození Krista.