Malá očekávání, malá auta

Jak se zase splnila moje přání. Nebojme se snít, co když se nám to splní?!  Po Yarisu následovala Fabie a pak jízdní kolo. I tak se člověk může přemísťovat z bodu A do bodu B...

Následovalo další služební auto – malý velký Yaris. Autíčko to bylo roztomilé, uvnitř vcelku prostorné, ale téměř bez kufru. Tedy kufr toto auto mělo, ale na můj vkus to byl prostor vcelku zanedbatelný. Nicméně jsme sem s kolegyní dokázali narvat věci pro 3 osoby na týden pobytu na veletrhu.

Po týdnu jsem s tímto vozidlem zažila veselou historku. Vyzvedla jsem dceru ve škole a vezla jsem ji na trénink v golfu. Byl krásný letní den a uprostřed obce mezi dvěma téměř pravoúhlými zatáčkami Yaris „chcípnul“. Ihned jsem volala tehdejšímu manželovi, ať přijede a odtáhne nás „do bezpečí“. Nechápala jsem, co se mohlo stát, protože předcházející den jsem auto vyzvedla v servisu, kde opravovali nefunkční klimatizaci. Manžel se mne však zeptal:

„Miláčku, máš tam benzín?“

V tu chvíli mi to došlo: a jo, vždyť jsem chtěla včera natankovat. Manžel tedy přijel i s kanystrem benzínu, který mi ochotně dolil do nádrže, a já pokračovala s dcerou na trénink. Od té doby jsem se snažila zvyknout na fakt, že klesající hladina benzínu v Yarisu se zobrazuje na panelu uprostřed palubní desky. Když bylo v nádrži posledních 5 litrů, svítil se na displeji čtvereček o velikost ca. 5x5 mm, který člověk velmi snadno přehlédl. Na tuto formu hlášení o nedostatku pohonných hmot jsem si nezvykla ani po sedmi měsících užívání vozidla.

Když jsem nastupovala do služeb dalšího zaměstnavatele, přála jsem si, aby mělo auto klimatizaci. Měla jsem si toho však přát více… Obdržela jsem vozidlo Škoda fabia. Škodovky jsem měla nejméně „zmáknuté“ a tak následovalo obvyklé tápání, které započalo otázkou:

 „Jak se dostanu do vozidla?“

Klíče neměly dálkové ovládání otvírání dveří. Bylo třeba zasunout klíč do zámku dveří a jako za starých časů dveře prostě odemknout. Poté jsem auto obešla a hledala další zámek pro otevření kufru. Jenže tohle auto nemělo kufr s klasickým zámkem. Bylo třeba kufr otevřít pomocí páčky vedle sedadla u řidiče. Když jsem do kufru odložila tašky, jednoduše jsem ho zabouchla, alespoň jsem nemusela kufr zamykat.

Horší to bylo s otevíráním zadních dveří. Ty se otevíraly opět pouze zevnitř. Musela jsem vytáhnout „čudlík“ ve dveřích a páčkou dveře otevřít. Ihned jsme si pomyslela, že to bude něco zcela nového pro mé děti. Usedla jsem do auta a nastartovala jsem. Následovalo hledání „knoflíku“ pro zapnutí světel. Knoflík jsem našla a světla zapnula. Zbývalo jen zařadit zpátečku a vyjet z řady firemních vozidel. To se mi bez problému podařilo. Dokonce jsem našla cestu z města na dálnici D1 a uháněla jsem si to předpisovou rychlostí 130 km v hodině směrem ku Praze.

Zhruba v polovině cesty jsem potřebovala natankovat. Když jsem přijížděla k čerpací stanici, zastavil mne policista. Nechápala jsem, co jsem spáchala… Pan policista se mne ptal, zda mám něco se světly. Upřímně jsem odpověděla, že světla jsou v pořádku. Následoval další dotaz:

„Proč máte tedy zapnutá pouze parkovací světla?“

Udiveně jsem mu sdělila, že jsem světla zapnula, ale že řídím auto sotva 1,5 hodiny. Ještě jsem dodala, že řídím fabii poprvé a odvážně jsem ho požádala, zda by mi mohl ukázat, jak mám světla zapnout. Pan policista mi názorně demonstroval správné zapnutí světel a na palubní desce se rozsvítila zelená kontrolka. Možná to byla z mé strany drzost požádat policajta o pomoc, ale když už mají na každém vozidle napsáno „Pomáhat a chránit“, tak mi to nepřišlo až tak neomalené.

Vozidlo značky Škoda fabia jsem řídila něco více přes rok a žádné další veselé historky se mi nepřihodily. Jen naše holčičky stále nechápaly, proč nejsou otevřené dveře, když přijdou k autu. Holt musely počkat, až mechanicky otevřu klíčem dveře u řidiče, vytáhnu „čudlík“ u zadních dveří a ony pak mohly vstoupit do vozidla. Přiznám se, že toto služební vozidlo jsem opouštěla velmi ráda. Akorát jsem netušila, že se budu následujících 5 měsíců dělit o našeho Renaulta s manželem. Ještě že jsem si koupila pořádné jízdní kolo. V „nouzi“ jsem se pohybovala od vesnice k vesnici na kole. Připadala jsem si jako u babičky na chatě, kde jsme s bratrem jezdili na nákupy do vesnice na kole. Přesně tak jsem to dělala těch 5 měsíců. Na druhou stranu jsem si užila krásné letní počasí na kole. Bylo to prima.