Brzda nebo plyn?

Vzpomínání na mé řidičské začátky. Aneb jak jsem málem nabourala na pumpě a proč jsme se bála natankovat. 

Když jsem byla malá holka, jezdila jsem po Praze výhradně „MHDéčkem“. Pokud jsem chtěla vyrazit mimo hlavní město, využila jsem autobusu, v horším případě jsem cestovala vlakem. Cestu vlakem mi však znechutilo dojíždění na trase Praha-Lipsko. Vlakem to trvalo 5-6 hodin a autem s kamarády jsme byli za 4 hodiny doma. Tehdy započala má láska k automobilismu a „udělala jsem si řidičák“, i když jsem ještě žádné auto neměla.

Mou první samostatnou jízdu autem jsem absolvovala s kamarádkou v jejím „embéčku“. Tenkrát jsme se dost nasmály, když jsem „ostře vybrala zatáčku“ a v kufru auta se rozsypaly nějaké kovové součástky do strojů, které vyráběl její tatínek.

Další samostatnou jízdu „přetrpěl“ můj bývalý manžel. Málem jsem nabourala „škodovkou 120“ do stojanu s benzínem na pumpě u Průhonic. Naštěstí můj exmanžel flegmatik zareagoval v tu osudnou chvíli velmi pružně a strhl mi volant ve správném směru. Od té doby jsem pojala k „pumpám“ velký respekt. Nevím proč, ale bála jsem se natankovat. Řešila jsem to „žensky“. Vystoupila jsem z auta, přišla jsem k pokladně a požádala jsem obsluhu, zda by mi mohli natankovat, že to neumím. Vždy se mne ochotně ujal nějaký muž a zachránil mne před tou „nečistou prací“.

Následovala další automobilová zkouška. Jako asistentka ředitele jsem byla požádána, abych urychleně přeparkovala jeho vůz, protože stojí na zákazu stání. Odvážně jsem přistoupila k ředitelskému autu a zdatně jsem ho odemkla dálkovým ovládáním. Usedla jsem dovnitř a nastartovala jsem. Bohužel mi auto ihned „chcíplo“. Byl to pravda „kvalitativní skok“ od „škodovky“ k Opel omega. Zkoušela jsem se rozjet, ale opakovaně se mi to nedařilo. Nakonec jsem odhalila příčinu problému: po nastartování jsem sešlápla spojku a brzdu místo plynu. Pedály této limuzíny byly od sebe mnohem více vzdáleny než ve škodovce… S velkou úlevou jsem se rozjela po Vodičkově ulici směrem na Václavák. Zvládla jsem i kritický bod: kopeček pod muzeem a následné zařazení do proudu vozidel na magistrále. Pak už mi zbylo najít nějaké parkovací místo ve Štěpánské ulici nebo V Jámě. Už tenkrát se tam parkovalo dosti blbě, ale podařilo se mi najít místo, kde se parkovalo čelem k chodníku. Podél chodníku jsem tehdy ještě zaparkovat neuměla … Naštěstí jsem byla asistentkou ředitele jen jeden měsíc, pak jsem ve firmě zakotvila na dlouhá léta jako vedoucí výroby knih, a tak to „přeparkovávání“ ředitelova vozidla zbylo na někoho jiného.

Jenže jako „výrobačka“ jsem potřebovala cestovat do nejrůznějších tiskáren. A tak započala éra mých služebních cest nejen po vlastech českých, ale především slovenských, německých, rakouských a polských. Za tímto účelem jsem si „půjčovala“ referentské vozidlo značky škoda Felicie. Z počátku bylo vše v pořádku, ale po čase jsem přebírala referentskou felicii v méně vhodném technickém stavu. Kupříkladu se mi třásl volant pod rukama již při rychlosti 100 km/h. Měla jsem tehdy před sebou ještě „chabých“ 500 km do Frankfurtu, takže jsem si nechala v nejbližším servisu vyvážit kola a bylo po problému. Většinou jsem musela auto vyluxovat, aby se mi nenalepily na černé kalhoty tisíce drobečků z bagetek mých kolegů… Vrcholem nečistoty byly zbytky sena na zadních sedadlech a v kufru, které zde zůstaly po transportu několika balíků sena na křest koně Baliose. Tento koník se stal patronem nové knižní edice Balios… Při další cestě na veletrh do Frankfurtu jsem započala jízdu opět návštěvou myčky. Jaké bylo mé překvapení v temnotě mycí linky, když jsem zjistila, že voda proniká do vnitřku auta bočním okénkem přímo na můj zánovní kostýmek. Nějaký roztržitý kolega zapomněl zavřít okno… Kostýmek naštěstí během 600 km uschnul.

Situace se velmi zlepšila, když jsem se zamilovala do kolegy, který měl svěřený služební automobil. Začala jsem si od něj jeho auto půjčovat na služební cesty. Jenže to netrvalo moc dlouho. Po roce jsem se rozešla nejen s ním, ale i s jeho služebním automobilem. Na denní ježdění autem jsem si natolik zvykla, že jsem „zainvestovala“ do svého prvního vozidla. Držte se, zbláznila jsem se a levně jsem zakoupila starého oltcita tzv. podkopnutou kozu. Fascinovala mne naprostá odlišnost v ovládání tohoto pojízdného vozítka, ale nějak jsem se to naučila. Dokonce jsem si poradila i s často ucházející pneumatikou vpravo vzadu. Jednoduše jsem ji dvakrát týdně dofukovala… Tehdy jsem externě vyučovala technologii reprodukční grafiky, mí náctiletí studenti se mohli potrhat smíchy, když zjistili, v čem jezdí jejich úča… k tomuto tématu se ještě vrátím, nyní pokračujme.

Vzhledem k nevhodnému technickému stavu oltcita, jsem byla nucena si na služební cesty opět půjčovat referentské vozidlo.

Vrcholem mých „referentských zážitků“ byla cesta do tiskárny v Českém Těšíně. Při přebírání auta mi kolegyně sdělila:

„Hele, občas to na semaforu chcípne, ale když nastartuješ, tak to zase jede.“

Spěchala jsem, takže jsem převzala auto a vyrazila jsem na cestu. Na palubní desce svítila výstražná kontrolka pro baterii, ale nic víc se nedělo. Na 59. kilometru dálnice D1 však začala v autě stávkovat elektřina. Tušila jsem větší problém a stihla jsem sjet z dálnice. Nějak jsem dojela k čerpací stanici Shell v protisměru a šla jsem hledat pomoc. Obsluha čerpací stanice mi přivolala pomoc i s odtahovkou. Po krátkém průzkumu mi pan automechanik oznámil, že je nefunkční relé, díky tomu nemůže dobíjet baterii. Dojel tedy pro nové relé a na místě mi ho namontoval. Auto bylo opraveno. Mělo to malý háček, neměla jsem žádné peníze na úhradu. Jako správná blondýna jsem pánovi předala svou vizitku se slovy:

„Bylo by možné poslat fakturu na tuto firmu? Bohužel u sebe nemám hotovost.“

Pánovi se to moc nelíbilo, chtěl něco více, dokonce počal vtipkovat na téma sloganu na mé tehdejší vizitce. Pod firemním logem Knižního klubu totiž stálo:

Váš přítel pro volný čas…

Tak jsem mu nabídla 25 německých marek jako „zástavu“ s tím, že až pojedu za měsíc okolo, marky si vyzvednu. Zafungovalo to, dala jsem mu zbytek svých „diet“ z nedávné zahraniční cesty a frčela jsem do Těšína. Fakturu firma zaplatila a pánovi zbylo na památku 25 marek. Neměla jsem nějak čas si je vyzvednout…

Po téhle události mi došly síly pro další „referentské putování“ a „uhodila“ jsem na mého šéfa, že už toho mám dost, že potřebuji pomoci a mít auto jen pro sebe. Během čtrnácti dnů za mnou přišel můj roztomilý šéf a pravil:

„Pavlínko, mám pro tebe auto. Tady máš klíče, je to auto po panu řediteli. Piš si knihu jízd a každý měsíc vyúčtuj soukromé kilometry.“

Ano přátelé, dostala jsem „to auto“ po řediteli, kde jsem si pletla brzdový pedál s plynem. Nakonec jsem tímto autem cestovala několik let a byla jsem velmi vděčná za získané pohodlí a bezpečí.