Jak se ze mě stal trosečník dálnic. Naštěstí mi pomohla nejen dálniční policie, ale také všímaví lidé v okolí a tátova moudrá rada na všechno: "Dej si decko."
Ráda vzpomínám na mé studenty. Jaké bylo jejich překvapení, když jsem do školy dorazila v „autě za milión“ (Opel omega). Chlapci (18-19 let…) nestíhali valit bulvy a vyžadovali podrobné technické parametry. To však ode mne nemohli očekávat… Také se velmi zajímali o to, co budu dělat s tím bezva oltcitem… Představte si, že si to auto jeden z mých žáků koupil, a sice za cenu, za kterou jsem ho sama kupovala…
Opel omega mne nezklamal ani tehdy, když jsem se navracela z veletrhu v Düsseldorfu a v rychlosti 130 km v hodině jsem píchla levé přední kolo. To byl pán Bůh zase jednou doma…díky přerušovanému brždění a ABS jsem se nedostala do smyku, zastavila jsem u svodidel, vystoupila z auta, identifikovala jsem příčinu problému a s roztřesenýma rukama jsem hledala výstražný trojúhelník. Samozřejmě jsem začala stopovat, aby mi někdo pomohl vyměnit pneumatiku. To mně totiž v autoškole opravdu nenaučili… Zastavil mi ochotný pán, který mi pneumatiku vyměnil. Sice nejprve nemohl heverem trefit tu správnou díru, takže auto tak nějak z heveru sklouzlo, ale nakonec to chlapík zvládnul. Dokonce nám u toho asistovala dálniční policie. Když spatřili nebohou blondýnu, zastavili, zapnuli majáček a chránili mne… Tedy nejprve mne legitimovali a poučili, že není vhodné a bezpečné zastavovat na dálnici… Smála jsem se a vtipkovala jsem, že už je to v Německu jako v Čechách, kde okrádají trosečníky dálnic.
Odjela jsem z místa činu a pokračovala v cestě domů, měla jsem strach, že „mám něco s kolem“. Zavolala jsem tátovi a svěřila se mu. Taťka mi dal moudrou radu:
„Pajuško, najdi si někde nějaký penzion, přenocuj tam a než půjdeš spát, DEJ SI DECKO. Ráno zavolej do práce a řekni jim, co se stalo. Holt přijedeš do práce o půl dne později, ale vyspalá, zdravá a v dobré náladě.“
Přespala jsem v nedalekém hotýlku a jako „šláftruňk“ jsem popíjela sekt značky Rotkäpchen. Alespoň jsme si mohla s tímto nápojem zavzpomínat na mejdany za studentských let. Nejzrádnější kombinace byla tehdy právě Rotkäpchen míchnutá s vodkou absolut. Pořádně jsem se vyspala a ráno byly pocity strachu z jízdy autem pryč. Dojela jsem v pořádku.
Horší to bylo, když jsem byla o pár let později požádána, abych z úsporných důvodů jela na výrobní poradu do Varšavy autem.
Do Polska jsem do té doby cestovala výhradně letecky. Ale když se musí šetřit, tak se musí šetřit… Cestu jsem si rozdělila na 2 etapy. Odpoledne jsem dorazila do Těšína, navštívila jsem dodavatele a byla jsem poučena, že v Polsku se mám v autě zamknout a nenechat se „svést“ z cesty. V Polsku prý není na cestách bezpečno. Vyslechla jsem rady, zamkla jsem se, zastavovala jsem minimálně a ve Varšavě jsem samou starostlivostí o své bezpečí minula hotel. To se mi stalo osudným. Hledala jsem cestu. Stála jsem v koloně vozidel uprostřed šestiproudové silnice zcela uprostřed. Najednou mi někdo roztřískal okno u spolujezdce a ukradl mi kabelku se vším. Byla jsem v šoku. Auta kolem se rozprchla, akorát jedna mladá paní vše viděla z protějšího chodníku a zavolala policii. Pak mi pomohla se uklidnit a poskytla mi svůj mobil, abych zavolal své kolegyni z Varšavy, a vysvětlila jí co se stalo. S kolegyní jsme se setkali na nedaleké policejní stanici. Zákonem schválnosti bylo, že mi ukradli zcela novou kabelku, kterou jsem si koupila k narozeninám. Kabelku jsem si užila 3 dny… Jenže v kabelce byl zánovní parfém od mého tehdejšího přítele, několik stovek dolarů na platby hotelu a jiných výdajů, mobil, platební karta, kosmetika, pas, občanka, klíče atd. Najednou jsem neměla nic, nebyla jsem „nikdo“. Byl to divný pocit. Takže jsem šla na ambasádu, kde mi vystavili nový pas. V Praze jsem raději nechala vyměnit zámek u bytu, protože člověk nikdy neví.
Po čtrnácti dnech jsem zjistila, že mi z účtu zmizelo 16.000,- kč. Holt mne okradli profíci… a nakoupili si na můj účet nejrůznější věcičky. Celková škoda byla téměř 30.000,- kč a již zmiňované stovky dolarů. Musím uznat, že se ke mně zaměstnavatel zachoval velmi lidsky a velkoryse. Můj hodný šéf to nějak zařídil, že jsem peníze dostala nějak zpět. Firma nakonec neušetřila a do Polska pak nikdo necestoval autem. Můj tehdejší přítel přijel vlakem do Varšavy a odvezl mne do Čech zpět. Tímto mu ještě jednou děkuji za jeho projev galantnosti. Měla jsem tehdy opravdu strach a od té doby nevozím kabelku na sedadle spolujezdce.
