I když je „třináctého“, může to nakonec vše dobře dopadnout, protože: „Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít. A nepřestanou hrát, Když nemáš chuť se smát.“
Jela jsem do práce autem, protože večer jsem měla „sraz“ se starší dcerou Káťou. Užívali jsme si společné chvíle v nádherné kavárně. V předvečer svátku sv. Valentýna mi dcera darovala překrásnou červenou růži. Dojalo mě to, mé srdce i duše se tetelili radostí. Tak já MÁMA dostávám květinu od DCERY z lásky. Jsem vděčná máma…
Večer ukrajoval na hodinách další dílky, bylo po osmé, byl čas k odjezdu na Mělník. Nejprve jsem jako správná „Taximáma“ odvezla dceru domů. Rozloučili jsme se a já pokračovala v jízdě za Prahu.
Odbočila jsem do ulice Sazečská a minula po pravé straně tiskárnu Svoboda, kde jsem kdysi pracovala. Na konci ulice jsem zahnula doprava a v rychlosti 30 km za hodinu jsem vlítla do jámy, kterou tam zanechala paní Zima. Ozvala se dutá rána, předek auta se poněkud naklonil a mě bylo jasné, že jsem v lepším případě „píchla kolo“.
Pohotově jsem zabočila doprava mezi dva stojící kamiony, vylezla jsem ven a „ohledala“ místo činu. Levé přední kolo stálo prázdné na ráfku.
„To snad není možný! Co tady v tý tmě budu dělat?“
Nasedla jsem do auta a volala příteli.
„Ahoj Lásko, tak kdy přijedeš?“ ozvalo se zvesela na druhém konci Středočeského kraje…
„No, Miláčku, to nevím, protože jsem píchla kolo. Alespoň to mám stylový, stalo se to mě inžernýrce polygrafie v ulici Tiskařská, když jsem projela ulicí Sazečskou.“
„Hlavně, že neztrácíš humor! Vyměnit kolo, to nezvládáš, to už víme … (smích). Vzadu v kufru je rezerva, tak ji vymontuj a zavolej si asistenční službu od pojišťovny, u které máš smluvené povinné ručení.“
Aha, to je přesně ta situace, o které jsem si myslela, že nenastane, když jsem s kamarádkou domlouvala smluvní podmínky. Uvědomila jsem si, že jsem si tyto služby sjednala na minimální úrovni. V tu chvíli jsem tuto variantu okamžitě zamítla. Trvalo by to věčnost, než by někdo přijel, pokud vůbec. Vzít si „bolta“ a dojet domů za Mělník taky nepřicházelo v úvahu, ráno potřebuji dojet autem na vlak. Nezbývalo než popřemýšlet, kdo z mých přátel bydlí v okolí a požádat o pomoc. Chvíli na mě šly chmury a draly se mi do očí slzy, připadala jsem si jako blonďatá smolařka. Kolo jsem píchla naposledy před X lety v Německu… a o tom jsem už dokonce i psala…
„Lásko, jdu pátrat v kontaktech, ozvu se.“ Vzkázala jsem na ten druhý konec Středočeského kraje.
Napadl mě spolužák Petr, jenže ten bydlí až v Líbeznicích. JIRKA, jasně Pájo, Jirka… ten bydlí přece kousek od Káti! Zkontrolovala jsem, zda mám na něj uložený kontakt, měla jsem, stiskla jsem na mobilu ikonku zeleného telefonu a vyčkávala. Bylo 20:47...
„Lesák, prosím?“ ozvalo se…
„Ahoj Jirko, tady je Pavla z Kokořína od Koně.“
„Jé čáu!“ ozvalo se zvesela.
„Promiň, že Tě ruším v tuto večerní hodinu, ale píchla jsem kolo v ulici Tiskařská, což je kousek od
Tebe, tak mě napadlo, zda bys mi pomohl to kolo vyměnit, protože já to prostě neumím.
„Jasně, buď v klidu, vím kde to je, jezdím tam tudy za našima na Mělník. Obleču se a jedu, bude mi to trvat tak 8 minut.“
„Ty jsi zlatej, prosím Tě, máš hever? Já se obávám, že ho nemám.“
„Hever beru sebou, neboj.“
„Jo a hledej červenou Fábii, tu Kiu jsem už prodala. Stojím na začátku Tiskařský mezi dvěma kamiony.“
„Aha, tak to je dobrá informace, já bych hledal tu Kiu.“
Ukončili jsme hovor, bylo třeba oznámit radostnou novinu příteli:
„Miláčku, tak už za mnou jede kamarád, co bydlí kousek odsud.“
„No tak prima, čekám tady na Tebe. Až přijedeš, tak přijedeš.“
„Ok, pusu…“
Po chvíli přijel Jirka vyzbrojený perfektním heverem, křížovým klíčem na povolování šroubů na kole, čelovkou a pracovními rukavicemi.
Přivítali jsme se a on si kleknul k tomu „kleknutému“ kolu. Alespoň jsem demontovala plastovou schránu v rezervě vzadu v kufru.
Jirka zručně vyjmul rezervu z kufru a zkontroloval, zda je dostatečně nahuštěná. Vzal sebou i pumpičku… co kdyby… Rezervní pneumatika prošla jeho tlakovým testem. Hurá. Demontoval kolo tím obrovským křížovým klíčem, sundal rezervu, hodil ji do „jámy“ v kufru. Tohle kolo chtělo prostě být v jámě… Nasadil pneumatiku rezervní, utáhl šrouby na kole a mezitím mi vyprávěl historku, jak nedávno vysvobozoval jednu řidičku, která zablokovala ulici kousek od vchodu k nim do domu. Ta paní si koupila auto v bazaru, ujela 10 km a píchla. Tak to byla tedy daleko větší smolařka než já…
Pochopitelně jsme si povyprávěli o tom, jak se mám, co dělám a tak. Bylo to překrásné setkání po více jak roce, co už nepracuji v restauraci, kde jsme se potkávali.
Nakonec jsme se objali a já mu poděkovala slovy: „Díky, ty můj zachránče! Nevím, co bych si bez Tebe počala. Ráda ti přivezu pořádnou porci mého tiramisu.“
„Rádo se stalo, nedělej si starosti.“
Večer jsem mu ještě poslala děkovnou SMS:
„Dobro došli. Ještě jednou díky.“
„Není zač, rádo se stalo. Přeji hezký a klidný večer. Rád jsem Tě viděl?“
„V té tmě??? Jsi ftipnej...“
Vlastně on mě viděl, měl čelovku, já ho pro ten oslňující svit neviděla…
Určitě je to pořád fešák...
