Také už jste několikrát viděli téměř vše, co dávají v televizi na všech programech, pokud to ovšem nejsou úplné stupidity? Máte rádi české filmy a jste přesvědčeni, že je už všechny znáte ? Může a nemusí to být pravda.
Všichni známe pojem Česká nová vlna, ze které jsme většinu uznávaných filmů viděli až po listopadu 1989, neboť do té doby se nespokojeně převalovaly v trezorech (Všichni dobří rodáci, Skřivánci na niti, Žert , Noc nevěsty a další.)
Milujeme české komedie z let sedmdesátých a osmdesátých (Na samotě u lesa, Marečku, podejte mi pero, Vesničko má středisková a další), nedáme dopustit na originální „devadesátkové“ filmy (Návrat Idiota, Samotáři, Knoflíkáři, Pelíšky a další) a samozřejmě sledujeme filmovou tvorbou současnou.
Ale někde tam mezi těmi etapami naší minulosti, jsou skryté filmy, které vznikly koncem let osmdesátých a na úplném začátku devadesátek, filmy, na které se tak trochu zapomnělo.
Je to velká škoda, kterou se mi snad alespoň trochu povede napravit. Nejsou to totiž filmy, na které se zapomnělo z důvodu jejich nízké kvality, ani o filmy ceněné pouze kritikou, ale pro diváky „nekoukatelné“. Naopak jedná se o filmy divácky atraktivní a přitom s velkým společenským přesahem, a někdy i o filmy nepostrádající humor. Důvod proč tyto filmy nejsou ukotveny v našem podvědomí jako filmy výše citované a další, v ČT často reprízované, je dle mého soudu prostý. Tyto filmy vznikaly a byly promítány v době, kdy společnost byla zmítána turbulencí změn, které předběhly samy sebe, natož opatrnou kritiku v některých filmech obsaženou. Hlavně však všichni sledovali toto představení na plátně svých vlastních životů, v přímém přenosu a často i sami jako aktivní herci a režiséři. V takové konkurenci nemůže žádný film obstát.
Já jsem si to poprvé uvědomila při sledování filmu Dušana Kleina Vážení přátelé, ano z roku 1989 , který jsem poprvé viděla v televizi asi až 10 let po jeho premiéře a byla jsem nadšená. Milan Lasica s Janou Hlaváčovou, jejich dvojčata, národní podnik na výrobu záchodových mís, socialistické podnikové večírky. A spoustu perfektních hlášek… Obdobně mě zaujal film Juraje Jakubiska Sedím na konári a je mi dobre z téhož roku a Tichá bolest s úžasným Rudolfem Hrušínským z roku 1990.
Nedávno jsem hledala filmová zpracování děl Karla Čapka a našla jsem film Člověk proti zkáze, z roku 1989, který jsem sice už kdysi viděla, ale až nyní mě naplno zasáhla jeho opravdovost a umělecké a herecké kvality (psala jsem o něm 31. 8. 2023 v blogu Karel Čapek se na nás dívá.)
Po zkušenostech výše uvedených byl už jen krok k tomu, cíleně zadat do vyhledavače České a slovenské filmové databáze filmy z let 1988 – 1990 a vynořily se filmy pro mě dokonce úplně neznámé :
Jen o rodinných záležitostech, 1990
Režisér Jiří Svoboda natočil podle knihy Jaromíry Kolárové strhující a neuvěřitelně brutální příběh z padesátých let, z období stranických čistek a politických procesů. Jiří Bartoška a Jaromír Hanzlík v hlavních rolích obětovaných komunistů i jejich věznitelé a mučitelé (Milan Kňažko, Karel Roden) jsou tak přesvědčiví, až z toho mrazí. Podle mého soudu je to jeden z nejlepších filmů na toto téma a považuji za neodpustitelnou chybu, že se tento film v ČT nedává.
Vracenky, 1990
Vracenky Jiřího Schmidta jsou kouzelnou sondou do života malého kluka Honzy, vyrůstajícího v padesátých letech v Praze, kam se přestěhoval z vesnice. Maminka je přesvědčená komunistka, její přítel je ovšem „ zpátečník“ , ve škole se ještě učí náboženství, ale zároveň se oslavuje Lenin. Honzík se modlí střídavě k bohu i k Leninovi, ať už za odpuštění svých rošťáren nebo za maminčino propuštění z vazby v době procesů… Působivá atmosféra staré Prahy, doplněná dobovými filmovými záznamy stavby monstrózního Stalinova pomníku, skvělé výkony dětských herců, roztomilý Leoš Suchařípa v roli ředitele, kterého Honzík při třídní rvačce omylem pokouše…. Ten film je prostě potřeba vidět !
Poslední motýl, 1990
Mrazivá terezínská rapsodie Karla Kachyni z 2. světové války, zalézající pod nehty a pod kůži, která splňuje základní podmínku podle režiséra Larse von Triera - „ Dobrý film má být jako kamínek v botě“. Tento je tedy řádně ostrý. Sledujeme příběh slavného francouzského mima, který je fašisty donucen sehrát v Terezíně divadlo – pantomimu pro židovské děti, což mělo pro návštěvu Červeného kříže pomoci představit Terezín jako poklidné městečko, kde je o Židy dobře postaráno, nikoliv jako vstupní bránu do pekel. Výsledkem je pohádka o Perníkové chaloupce jako alegorie osvětimských pecí a neodvratné následky…. Kromě silného tématu zaujmou i herecké výkony, a to nejen hlavních představitelů, ale i nečekané obsazení českých zpěváků do vedlejších rolí (Molavcová, Hegerová, Laufer, Bobek – zajímavé a dobré.)
Určitě to nejsou zdaleka všechny filmy, které se zatím krčí v archivních databázích a přitom by měly dnešnímu divákovi co nabídnout, určitě více než některé duchem chudé seriály. Znáte také nějaké a podělíte se s námi ?
