Kdo se bojí klasiky aneb Karel Čapek se na nás dívá…

Ten, kdo se bojí klasiky,  určitě není členem našeho čtenářského klubu, neboť  na přání jeho členek jsem  si na příští  setkání  připravila  Karla Čapka. Tak proč se nepodělit i s vámi…?

Jméno Karla Čapka,   i  tituly  mnohých  jeho  děl,   zná   snad každý Čech.  Ale ruku na srdce :  Kolik jeho knih a které  jsme četli,  a kolik jeho dramat a která  jsme viděli ?

 Byla díla Karla Čapka  vůbec  zařazena před listopadem 1989   do povinné četby?  Přiznávám se, že si nevzpomínám, a to jsem  povinnou  četbu četla bez problémů a bez odporu.  Spíš si myslím, že ne.  Vždyť  který román by to byl?  Válka s mloky určitě ne, ten  by byl  pro předlistopadový režim  neuchopitelný.   Nebo Krakatit?   nebo Hordubal ?   Těžko.   Mám za to, že  bych si to pamatovala, jako si pamatuji jiné povinné četby. 

Stydím se, ale já jsem snad četla jako malá  i větší  jen Pohádky Karla Čapka, ale zato mnohokrát a s nadšením a láskou.  Dodnes si vybavuji ty kouzelné  ilustrace  bratra Josefa, hlavně psí víly v Pohádce psí.  A také jsem určitě četla Dášenku, ale tu asi jen jednou.

Neumím vysvětlit, proč čtenářka jako já,   nečetla Čapkovy knihy  pro dospělé.  Možná jsem měla dojem, že Čapka znám  skrze   filmová  zpracování   jeho děl.  Takže  jistě : Bílou nemoc se Štěpánkem jsme  všichni viděli   nesčíslněkrát,  stejně jako  Krakatit   s Högerem . 

Dřív než mě napadlo číst Povídky z jedné a druhé kapsy, viděla jsem už jako  malé  dítě dokonalý film režiséra Martina Friče,   Čapkovy povídky z roku  1947.  A  pak ještě tolikrát, že si do dnešních dní  pamatuji  tu fascinující  atmosféru  Balady o Juraji Čupovi, který v   náboženské  posedlosti zabije  svou sestru a pak se jde na příkaz starosty obce  sám  udat  na četnickou stanici, a to pěšky, v horách,  desítky kilometrů v  v zimní vánici   a tam ještě další hodiny čeká, než četník  v hospodě   dopaří.  „ Zabil jsem   Marynu Matejovu“  -  Bůh kázal…, tak  tuhle hlášku jsem si pamatovala celý život.  A nezapomenutelná je pro mě  i  skleněná kulička z povídky  Poslední soud. To totiž  bylo to hlavní, co chtěl vrah Kugler před Božím soudem  vědět -  kam mu tenkrát, když byl malý, ta kulička  spadla …. A Bůh mu to ukáže, že tam stále leží, v odtoku pod  okapem….

Co se dramat týče, mám  dvě zásadní vzpomínky, a to na Věc Makropulos a na  Matku.

 Věc Makropulos, to  byl herecký koncert  Jany Štěpánkové  z roku 1970 (divadelní záznam), který jsem ve svých  16 letech sledovala v televizi  s očima vytřeštěnýma a srdcem otevřeným, fascinována  dějem, atmosférou představení, prostě  vším.

Matku jsem v té době  neviděla v podání Jiřiny Petrovické, která platila za nejlepší ztvárnění této role (možná až   na legendární Leopoldu Dostálovou), ale v podání Jiřiny  Švorcové.  O této herečce si samozřejmě můžeme myslet své, nicméně, tuto roli zvládla  perfektně .To její   TONY  JDI !!!   je pro mě navždy spojeno s vyvrcholením  dramatu , s tím  obrovským názorovým zlomem,  kterým  se postaví zlu…

Tímto byly  dávné vzpomínky   na Čapka  vyčerpány a nastal čas   už konečně  poprvé  otevřít knihu Válka s mloky.

Ovšem to byla jízda, přátelé…. Čapek proti všem. Fascinující a šokující.   Dokonalý  popis  rozpínavost mloků, kteří mohou být… tehdy fašisty, poté komunisty, dnes  islamisty a nejnověji  putinovci.  Ale zároveň Čapek kritizuje a zesměšňuje  i kapitalisty, socialisty , anarchisty, padni komu padni … na nikom niť suchou nenechá… Tak   tomu se říká kritické myšlení na jednom talíři.. Ale všechno s tím humorem, nadhledem a elegancí…. Bože,  jaká je to nádherná demonstrace  inteligence a  demokracie -  kdo to dnes umí ?

Člověk proti zkáze

V roce 1989 natočil režisér Štěpán Skalský film o posledních letech Karla Čapka.  Tento skvělý film poněkud zapadl, jako více filmů z té doby, kdy jsme sledovali a účastnili se aktuálního  dění v naší republice a o filmy nebyl takový zájem.

Film má výborné herecké obsazení a výkony : 

Josef Abrhám v hlavní roli, Hana Maciuchová jako Olga Scheinplugová (velmi elegantní), Svatopluk Beneš jako T:G:M. Libuše Šafránková hraje dávnou Čapkovu lásku, promítá se do jeho snů a sama je stejně jako sen krásná.

Čapek zde bojuje  proti zkáze

• Proti nastupujícímu fašismu
• Proti ohrožení demokracie
• Proti neblahým rysům české národní povahy

Čapek bojuje za demokracii všemi silami, nejen svým dílem. Píše do Velké Británie  kterou vždy miloval a vážil si jí jako kolébky demokracie, ještě před Mnichovem, varuje před ohrožením Československa  nacistickou hrozbou, marně…  

Je tvrdě zasažen mnichovskou zradou, ohrožován útoky českých fašistů a jejich sympatizantů, a to jak anonymními dopisy, tak fyzickým napadením.  Emigraci odmítá : „ Nebudu utíkat k těm, kteří nás zradili a z emigrace kázat Čechům, aby byli stateční.“

Je až bolestné sledovat a uvědomit si, jaká atmosféra v té době v Čechách panovala. Zvykli jsme si vidět naši republiku jako oběť nacistické zvůle, zemi, která  se  zrazena spojenci,  podvolila agresorovi, ale vnitřní přesvědčení bylo demokratické, vlastenecké a protiněmecké.  V mnoha případech to tak však nebylo. 

Nezanedbatelná část společnosti byla k fašismu loajální, když ne přímo fašistická a ti slušní se jich báli.  Ještě bolestnější je, že se tato doba a chování některých k Německu loajálních Čechů až nápadně shoduje s dobou  dnešní a s chováním k Rusku loajálních  Čechů. 

Na závěr  jen 2 citáty  :

Historie se neopakuje, ale rýmuje…   Mark Twain

Vybírali jsme si mezi válkou a hanbou.  Nyní máme válku i hanbu.                                                                                                                      Winston Churchil

A moje přání :

Karel  Čapek se na nás dívá a já  věřím, že si nevybereme  h a n b u.