Mé odvody, část II.: A přišel důstojník

V minulé části naši hrdinové v poměrně rozhádané náladě šťastně dorazili na odvody, kde se podrobili velmi důmyslným metodám psychologického zpracovávání lidí, poznali nové přátelé, dověděli se něco o sobě a v závěru si sáhli až na samé dno. To však ještě netušili, že to nejhorší má teprve přijít, neboť Abakovo temné proroctví se v této části naplní. Nejlepší zpráva nakonec: žádné další díly již nebudou.

Jediný obrázek Abaka, který dovolil zveřejnit.:-D

Byl to poměrně sympaticky vyhlížející chlap ve středních letech, který nás bodře oslovil:
„Nazdar chlapci! Vítejte na odvodech!“
Ten člověk byl přímo destilované nadšení, ale stejně jsme ho všichni tiše poslouchali. Po hodině sledování Teletubbies byste poslouchali i Dádu Patrasovou. Dálkovým ovládáním vypnul televizi a přešel k řečnickému pultíku:
„Protože jsme tu všichni v tak rozverné náladě, hned začnu otázkou: Víte, kdo já jsem?“ zahlaholil a poklepal si na výložky. O frčkách vím asi tolik jako o znacích čínského písma. Že existují. Abakova ruka však vystřelila vzhůru rychlostí myšlenky a cukala se divočeji než vlaštovka pod elektrickým proudem.
„No?“ vyzval ho důstojník.
„Kapitán!“
„Správně! Takže, jak mne budete oslovovat?“
Zase se jako první a jediný se přihlásil Abak:
„Pane kapitáne!“
„Zase správně! A teď vám, chlapci, něco povím o Modré knížce,“ pokračoval kapitán tónem, jakým se vysvětluje odrostlejším dětem, že je nepřinesl čáp, ale že vznikli z toho, jak se maminka s tatínkem měli moc rádi...a pak přijdou na řadu kytičky, čmeláčci a tak.
„Modrá knížka není ve skutečnosti modrá, ona je bílá. A není to knížka. Je to papír, vlastně osvědčení. A víte, co je potřeba, abyste ho dostali?“
„Bejt kripl?“ zkusil to tentokrát Xallivarius a bez hlášení.
„Musíte o ní požádat,“ ignoroval ho úspěšně kapitán, „A vyplnit formulář. No a protože my jsme vojáci a máme všechno zelený, tak ten formulář je co? No? Chlapci?“
Znovu vystartoval Abak:
„Zelenej!“
„Přesně! Z Tebe bude dobrej voják!“ jásal kapitán.
„Jasně, kdyby se volila guma roku, první cena ho nemine,“ ucedil Xallivarius.
Ale Abak již v duchu stoupal na svém soukromém obláčku do sedmého nebe a ostatní si od něj štítivě odsedali. Nějak jsem přestal vnímat, bylo to tak zvláštně neskutečné. Kapitán svým příjemným hlasem drmolil, Abak se hlásil jako o život, Xallivarius to sarkasticky komentoval a mně se všechno slilo do jednoho blábláblábláblá. Probral jsem se až ke konci, kdy jsem zaslechl něco o dotaznících. Na to jsem se těšil. Víte, než si Vás zavolají, pošlou Vám domů dotazník, který má spousty zábavných položek, ale nejlepší je ta UVEĎTE ÚTVAR, U KTERÉHO BYSTE CHTĚLI SLOUŽIT.
„Podívejte chlapci, já mám smysl pro humor,“ stěžoval si kapitán, „to ne, že né. Když tam někdo napíše, že by chtěl do generálního štábu nebo k hvězdné pěchotě, tak se tomu s kolegy od srdce zasmějeme, ale k LUČIŠTNÍKŮM??!“
Pak se sbalil a vypad. Zjistil jsem, že mne Abak propaluje rentgenovým pohledem.
„Nebrejli tak na mně. Třeba tady Xalda chtěl k PONORKOVÝ HUDBĚ.“
„Lučištníci a ponorková hudba, taková kravina může fakt napadnout jenom Vás dva.“
„No od kapitána Hlásímsejakoguma to fakt sedí,“odsekl Xallivarius. „Hele, radši dem na zdravotní prohlídku. Víš, co je zajímavý? Všechny rozdělili na grupy podle abecedy jenom nás tři dali dohromady podle něčeho jinýho.“
„Asi vím podle čeho,“ řekl ponuře Abak, „ale nechci na to myslet.“
Mou hlavou blesklo pochopení.
„Abaku, jak jsi vlastně vyplnil ten dotazník?“
„Drž hubu!“
Poté, co jsme poslušně načůrali do kelímku, jsme se přesunuli k vojenskému doktorovi.
„Áááá ty seš ten Robin Hood!“ smál se na mne pomenší mírně prošedivělý lékař.
„Aha, teď mi to dá sežrat i s nádobím“, proběhlo mi hlavou.
„Tak honem, svlíkej se a ukaž koule.“
„Ehm… to jako chcete prohlížet?“
„Ne, osahat,“ odpověděl s nevinným úsměvem lékař.
„COŽE???“
Očima jsem hledal, kudy zdrhnu a doktor mezitím dostal záchvat smíchu.
„Klid mladej, myslíš, že máš patent na dělání si srandy z lidí? Víš, kluci jako Ty sem chodí každej rok s těmi nejhoršími výmysly, pitomostmi a chorobami. Po dvaceti letech mně to už dost nudí. Nevěřil bys, jak omezenou mají lidi představivost. Ale u tvého dotazníku jsem se pobavil jako již celé roky ne. Koukám, že ani lékařská zpráva nezastovává. Máš známého doktora?“
„Jo“
„Tak se na to podíváme.“
„Ale nebudete mi šahat na…“
„Nebudu, čestný pionýrský.“
Dále již probíhala prohlídka normálně a doktor byl vážně vtipálek. V polovině jsem byl pro něj Vilém Tell, na konci dokonce Vilém Eurotel. Samozřejmě konstatoval, že jsem zcela zdráv a schopen služby, jen mi doporučil více cvičit místo vymýšlení ptákovin. „Tak a je to. Ten poslední, ten si dělá taky srandu nebo to myslí vážně?“ řekl doktor a sdělil mi Abakovo jméno.
„Ten to myslí smrtelně vážně.“
Doktor zamrkal:
„Tak to tedy potěš koště a pošli sem toho druhého experta. A hlavně… nepokaž srandu!“
Co si myslíte, že jsem udělal? Kdo mne zná, již ví. Já nikdy nechci zkazit srandu. Z ordinace jsem se vypotácel jako zhmotnělé neštěstí. Těžce dosedl na židli v čekárně.
„Ty vole, seš v pohodě?“ ptal se mne trochu absurdně Xallivarius.
Místo odpovědi jsem jen zalapal po dechu jako kapr na suchu. Vycházely ze mne jen sípavé zvuky. Mezitím zaznělo Xallivariovo jméno.
„Ty vole, já tam nejdu…“
To již jej ale doktor táhl dovnitř.
„Ty jsi ale rozkošššný klučina,“ zaševelil přitom a dal si záležet, aby to znělo úchylně. Znělo to příšerně úchylně, dohromady s jeho vzhledem by to vyděsilo i Frankensteina. Pak se dveře zaklaply.
„Bude v pohodě?“ zeptal se Abak.
„Jasně,“ řekl jsem a přestal to hrát. Na Abaka nemělo smyl žádnou takovou srandu zkoušet. Krom toho by byl schopný tam pro Xaldu vlítnout. Možná je to vojenský magor, ale kamarád spolehlivý.
Trochu v rozporu s mým tvrzením zevnitř zaznělo Mááááááááámiiiiiiiiiiiiiiiii!
Oba jsme strnuli v šoku, tvrďák Xallivarius volal maminku. Tohle se nám asi už nepoštěstí. Za chvíli vylezl a vypadal pořádku jen poněkud naštvaně. Poslal Abaka a posadil se vedle mne. Kdyby pohledy zabíjely, je na mém místě jen vypálený kráter.
„Něco si ujasníme, jo?“
„Poslouchám.“
„O tomhle nikdy nenapíšeš, jasný?!“
„Dobře, okay, vždyť mě znáš, ne?“
„Právě, protože tě znám, ty hajzle.“
Na nonverbální vyhrožování byl však ještě příliš mimo.
Dále již probíhalo všechno standardně. V pohovorech s dalšími důstojníky jsem pochopil, že nemají ani zdaleka takový smysl pro humor jako doktor a také, že se teď na vysokou už dostat musím. To, že mne odvedou, i kdybych neměl nohy, v tom jsem si byl jistý. A také se stalo. Xalda jako obvykle brblal a Abak to celé absolvoval bez jediného slova. Na konci nás s Xallivariem v kapsách pálilo osvědčení o tom, že jsme odvedeni. Xalda dostal dokonce zdravotní klasifikaci A, já jen B. Pokud si dobře vzpomínám, tak se to má s těmi klasifikacemi takto. A znamená něco jako ANO BEREM a označuje zdravého člověka ve vynikající kondici. B je něco jako BORDEL, ALE STÁLE BEREM. To znamená, že je člověk schopen služby. Pak je tu ještě C jako CHCÍPÁK, to jsou lidé neschopní služby, kterým v době snižování stavů armáda nesvěří ani hlídání psího žrádla.
Abak stále nic neříkal. Vzal jsem mu jeho papír a na něm našel zdravotní klasifikaci typu C. Čelist mi spadla až na zem. Školní ekvivalent Chucka Norrise skončil s modrou knížkou.
„Ňáká zasraná alergie, vo který ani nevim,“ promluvil poprvé Abak.
„Jako neomezuje mě to, ale stejně… vypatlaný byrokrati!“
„Dá se to léčit?“ zeptal se neobvykle mírně Xallivarius.
„Ne.“
Cestou zpátky nikdo z nás nemluvil. Abak měl pravdu, stalo se něco hrozného. Tipnul bych si, že by raději bral znásilnění od šíleného posudkového lékaře.