Konzervativní hodnoty Václava Klause

Václav Klaus se dnes často a bohužel pro část populace i úspešně staví do role velkého bojovníka za tradiční, konzervativní, vlastenecké a křesťanské hodnoty. Jelikož slova jsou v dnešní době jen neurčité pojmy, pod nimiž si každý druhý může představit něco jiného, je třeba se podívat, jak přesně vypadají ty hodnoty, které Václav Klaus vyznává svým životem.

Klausovo vlastenectví:

Klausovi příznivci často mluví o tom, že brání zaprodání naší země cizákům, racionálně uvažující člověk by jim řekl, že dle jejich logiky se něco takového právě přičiněním Václava Klause již stalo. Bez kuponové a dalších privatizací založených na myšlence fakticky neregulovaného trhu, mezi jejichž otce nynější prezident neodmyslitelně patří, by většina bank a velkých podniků u nás nebyla v rukou zahraničních vlastníků. Logicky tedy Klaus nemůže zaprodat něco, co již sám rozprodal nebo se o to významně přičinil. Kam se většina prostředků získaných z tohoto velkého výprodeje poděla, není dodnes známo. Proto mnoho lidí nazývá divoké privatizace v devadesátých letech pod taktovkou Klause (a zejména tu kuponovou) podvodem století. Nejsem žádným příznivcem klanění se modle národní suverenity, ale faktem zůstává, že suverenita politicko-vojenská je přinejmenším do určité míry odvozena od suverenity ekonomické a tu rozprodáním kapitálu do zahraničních rukou ještě žádný stát nevybudoval. Klaus tedy o suverenitě s oblibou mluví, ale jeho činy míří k opaku.

Důležitým prvkem vlastenectví je neodmyslitelně národní hrdost a prestiž země v zahraničí. Tu naši Klaus nedávno zvolený papalášem roku poškozuje zcela bezprecedentně. Nejznámější kauzou je momentálně pero z Chile, které se nestyděl ukrást přímo před kamerami a pak ještě nestydatě lhát, že šlo o obyčejnou propisku nikoli vzácné pero vybroušené z polodrahokamu. Dobře si vzpomínám, jak mi nedávno kamarád v zahraničí při skype-hovoru říkal, jak mu video s perokradoucím Klausem chodilo mailem s pobavenými komentáři od známých z celého světa. Klausovo vlastenectví tedy v praxi znamená reprezentovat nás navenek jako národ lhářů a zlodějů.

Klausovy konzervativní (křesťanské?) hodnoty:

Tím se dostávám k dalším hodnotám, které Klaus vyznává slovy a popírá činy. Jeho projev ze Staré Boleslavi je dostatečně znám. A z výše zmíněného a rovnež dobře zdokumentovaného vyplývá, že pod konzervativními hodnotami si Václav Klaus představuje krom jiného kradení a lhaní. Úmyslně dávám důraz pouze na jednoznačně prokázanou kauzu, i když za Klausem se jich táhne podstatně víc - kupříkladu, kdy mu na podzim roku 1997 padla vláda kvůli tomu, že ODS uváděla mezi sponzory neexistující osoby. Je rovněž příznačné, že se již jako prezident na sklonku roku 2010 zastal Pavla Drobila v kauze pravděpodobné korupce a dalšího černého financování ODS. S tím patrně souvisí i jeho názor " Neznám účinnou metodu, jak rozlišit čisté a špinavé peníze".
Dalším pojmem, na který Václav Klaus klade důraz, je tradiční rodina, což je u politika, který byl přistižen zatím se dvěma milenkami, komické. Arcibiskup Dominik Duka se sice vyjádřil, že mu Klausovy milenky nevadí, jelikož každý z nás je hříšník. Pozapomněl však jaksi, že k odpuštění hříchu je v křesťanství třeba přinejmenším pokání (a nejlépe další nesetrvávání v něm) a hlavně, že nelze kázat vodu a pít víno. Pak se nelze divit, že vlivem takové ostudné reprezentace mohou být konzervativní hodnoty vnímány jako čiré pokrytectví. Tedy za předpokladu, že v Klausově (a Dukově) výkladu nepatří do tradiční rodiny a s ní spojených hodnot i nějaké to cizoložství. Nechápejte mne špatně, nejsem žádný prudérní puritán. Jen píši, že s čistým svědomím není možné vystupovat jako obhájce ctnostného rodinného života, přitom si užívat s milenkami a tvařit se u toho, že je všechno v nejlepším pořádku.
Za zmínku rovněž stojí, že k nejvýznamnějším křesťanským ctnostem patří skromnost a pokora, které Václav Klaus svým životem rozhodně nevyznává ani nereprezentuje.

Václav Klaus a názorová konzistence:

Ke konzervativním hodnotám beze sporu patří i názorová konzistence. Tou svou se Václav Klaus také rád chlubí. Jak vypadá jeho dlouhodobá stálost názorů v praxi, je dobře viditelné na zásadních proměnách jeho postojů ke katolické církvi, kterou v devadesátých letech přirovnával ke spolku zahrádkářů, jež "hraje roli naprosto neadekvátní svému postavení v zemi", aby pak letos na podzim otočil o 180° a naopak prohlásil, že katolická "církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské". Nikdo soudný Klausovi jistě neupírá právo na změnu názoru, ale pokud předtím zastával stanoviska zcela opačná, tak by měl svůj názorový vývoj férově jako chlap také umět zhodnotit a nesnažit se tvrdit, že tu žádný nebyl (viz "Jestli jsem něco řekl ve Staré Boleslavi, tak je to pro mně celoživotní téma, které jsem jenom vypointoval při této příležitosti.")

Problém je možná v tom, že Václav Klaus pronáší své výroky v postoji osvíceného proroka z hory, který nám pomýleným sděluje zjevenou Pravdu, a veřejné přiznání toho, že ona Pravda není vůbec neměnná, ale za pár let může mít zcela opačný význam, by mu značně zkomplikovalo další vystupování v této roli. Václav Klaus si tedy zřejmě pod názorovou konzistencí představuje její urputné předstírání a takřka orwellovské upravování minulosti podle toho, jak se mu to zrovna hodí.

Závěrem:

Nikterak jsem se nechtěl trefovat do Václava Klause ani polemizovat s jeho názory, pouze jej uvádím jako momentálně nejkřiklavější případ pro zachování jakýchkoli hodnot velmi zhoubného jevu. Protože platí, pokud někoho "trápí stále rychleji se rozpadající hodnotový systém", tak s nápravou musí ze všeho nejdříve začít sám u sebe. Jinak jde jen o prázdnou pokryteckou pózu.