Přátelé z Timbuktu

Mám mnoho přátel. Tím nemyslím ty na Facebooku; z těch jich několik aspoň trochu znám. Kdepak! Mne oslovují "drahý příteli" i osoby, které jsem v životě neviděla, a mermomocí se se mnou chtějí dělit o své milióny.

Internetové vetřelce, obávající se o mé mužství a nabízející mi spásu ve formě modrých pilulek, jsem si vzala na mušku už dřív. O tom, že se každý musí nějak živit, jsem se zmínila také, jenže když jeden nemá základní předpoklady stát se politikem, a nechce umřít hlady, musí se ohánět jinak.  Což ovšem vysiluje tělo, mnohdy zpohodlnělé pobíráním sociální podpory, a když ji ti nelidové nemilosrdně utnou... To pak přijde bída na kozáky.

V nouzi nejvyšší však ochotně přispěchají na pomoc počítače. Stačí mít k dispozici jeden digitus secundus, častěji zvaný ukazováček (za dva je extra bonus), a o práci je postaráno. Úspěšný žadatel jednoduše usedne ke klávesnici, začne lidem rozesílat bohulibé kecy, a za každého naivku, kterého se mu podaří chytit do tenat, dostane pětník.

Jsou na mne hodní, tihle noví a tajemstvím opředení přátelé. Nabízejí mi partnerství v lukrativních byznysech, jež nám oběma vynesou milióny v amerických dolarech či librách - až se někdy stydím, že je musím zklamat. Obzvláště když je zřejmé, že někteří z nich to v životě neměli lehké. Jako třeba paní Siven Bran; tu osud zkoušel natolik tvrdě, že teď trpí krizí identity, a není si jistá ani svým genderem. Její upřímná, leč nevyžádaná zpověď mi vehnala slzy do očí, a nemohu jinak, než se o ni s vámi podělit:

"Kéž vám Bůh žehná. Jsem paní Siven Bran z Kanady. Jsem ženatý s Mr. Gilious Bran, který pracoval s Kanadou velvyslanectví zde v Pobřeží slonoviny na devět let před svou smrtí 2013. Vzali jsme se za jedenáct let bez dítěte. Zemřel po krátké nemoci, která trvala pouhé čtyři dny. Před jeho smrtí jsme byli oba znovu narodili Christian. Od jeho smrti jsem se rozhodla, že nebude znovu vdát, nebo si dítě mimo mého manželského domova, který je Bible proti. Když můj zesnulý manžel byl naživu uložena částka ve výši (4,7 milionu USD) čtyři miliony sedm set tisíc amerických dolarů uložených v jedné bance zde v Pobřeží slonoviny. V současné době tyto peníze stále s bankou tady v hlavním městě Pobřeží slonoviny Abidžanu. 

V poslední době, po mé nemoci, můj lékař mi řekl, že nebude trvat na příštích osm měsíců kvůli problému rakoviny, řekl jsem, že v příštích osmi měsících nebude šířit tento typ rakoviny kostí a nechci znovu žít. Ale to, co mi vadí nejvíc, je moje mrtvice nemoc. Poté, co znám můj stav jsem se rozhodl darovat tento fond do kostela, organizace nebo jednotlivec, který bude využívat tyto peníze tak, jak jsem am going to zde poučit." 

Jste z toho zmatení? Já také. Jediné, co jsem z následující části této pohádky pochopila je, že právě já jsem onen šťastný jednotlivec, jehož si paní Bran vybrala. "Já nechci situaci, kdy budou tyto peníze použít v bezbožným způsobem," píše dále. "To je důvod, proč jsem přijímání tohoto rozhodnutí."

Podobnou nešťastnicí je paní Joy Adama z Kuvajtu, shodou okolností také momentálně sídlící v Pobřeží slonoviny. Podobně jako paní Bran, i ona trpí "nemocí onkologickou" - sakryš, že by tahle země byla zdraví nebezpečná? Žádost o celé jméno, adresu, moje státní [sic], věk, pohlaví, povolání, rodinný stav a přímé telefonní číslo celkem logicky odůvodnila následovně: "Musím tyto informace je velmi naléhavé v jiných vydávat právní dokument, který vás bude poháněn kontaktovat banku okamžitý převod tohoto fondu pro vás jako můj nejbližší příbuzný. Díky vaše sestra v Kristu paní Joy Adama." Jó, dobrý byznysman se nezapře. 

Dále jsem zjistila, že několik mých skutečných přátel teď vandruje po exotických koutech naší zeměkoule. Nevím, proč se o svém plánovaném dobrodružství předem nezmínili, ale možná mě chtěli překvapit. O to, abych na ně nezapomněla, se starají jedinečným způsobem: Denně od nich dostávám několik e-mailů z Mali, Gabonu, Středoafrické Republiky, Rovníkové Guineje, a dokonce i z nějakých pidiostrůvků uprostřed Pacifiku, zvaných Tokelau, o jejichž existenci jsem neměla tušení. Jenom škoda, že se nikdy nedozvím, co mi to vlastně posílají. Při pohledu na jejich jména, následovaná podivnými adresami typu

[e-mail]
[e-mail]
nebo [e-mail]

nasazuji zpátečku a přemýšlím, zda se jim udělalo nevolno z vedra, zblbli z událostí ve světě, nebo mě jen tak spoofují. 

Nejvíc by mě zajímalo, kde a jak na mne tito samozvaní "přátelé" (rozuměj: spameři) schrastili kontakt? Ale za pomoci moderní technologie to asi není těžké. Dnes po vesmíru lítá i co peří nemá, a věci nepomáhá, že lidé stále dávají adresy do "To" a "Cc," namísto do "Bcc." A také bych ráda věděla, proč se z tý Afriky každý hrne za lepším do Evropy, když doma je práce habaděj?

Takže upřímný soráč, ale všechny výhodné finanční nabídky a výhry v loteriích musím s těžkým srdcem odmítnout. On kdyby se prezident Trump dozvěděl, že mu za zády čachruju s americkými dolary, uvalil by na transakci zvláštní daň - a já bych utřela hubu.