Je v jednotě síla?

Zvířata si myslí, že ano, a proto se sdružují do smeček. Pan Svatopluk si to (alespoň podle pověsti) kdysi myslel taky, jenže lidé historii a moudré legendy raději přepisují, než aby se z nich poučili.

V dnešních dobách je naopak tendencí dějinami ustanovené celky drobit, a pro příklady nemusím chodit daleko: Jugoslávie, Československo, Německo má cukání se, místo na východ a západ tentokrát dělit na sever a jih, Baskové by rádi dali sbohem Španělsku, Skotové se chtějí trhnout od Británie a Quebec od Kanady... I mogúčij Sajúz, s nímž jsme donedávna, pevně semknuti v jednom šiku šlapali k zářným zítřkům, se rozprsknul na prvočinitele a zbyla z něj jen kupa oblázků.

Jak víme z vlastní zkušenosti, ne do všech svazků se vstupuje s entuziasmem. V násilně spojených slepencích je členství dobrovolně povinné, a vystoupit nelze. Tak jako v zaranžovaném manželství to někdy klape, někdy skřípe, vzpoura či neposlušnost se zpravidla trestá, a proto je jednodušší držet hubu držet krok a přizpůsobit se povětrnostním podmínkám.

Cílem unií, do nichž se vstupuje s jásotem, obvykle také bývají zářné zítřky - s tím rozdílem, že místo zleva se k nim pochoduje zprava. Euforický dav je motivován doposud nepošlapanou nadějí v lepší budoucnost, a jeho kroky zpomalí teprve až vědomí, že vidina, za níž se tak nadšeně žene, je fata morgana. Rozčarování je o to horší, že tuhle cestu si novopečení členové vybrali, a demokraticky odhlasovali sami.

Proč se tyto sloučeniny rozpadají? Potíž je v tom, že nic není zadarmo, a kdo má hlavu v chomoutu, nemůže s ní točit jak by se mu zachtělo. Nehledě k tomu, že vstup pod společný deštník znamená nejenom ztrátu suverenity, ale i akceptaci nových zodpovědností a relevantních změn.

Jenže... Jsou lidé povolní se řídit příkazy z centrálního velína, nacházejícího se někde v Prčicích? Jsou ochotni realizovat nápady, jež se vylíhly v hlavách byrokratů, a nad nimiž občas zůstane rozum stát? Budou si bez reptání utahovat opasky a platit dluhy za marnotratného souseda, který nepřestává žít na vysoké noze? Přijmou nová jména produktů, blízce spojených s národní identitou? Smíří se s průjezdem konvojů spřátelených armád přes území státu? Stojí výměna nezávislosti a svobody rozhodování o vlastních aférách za několik výhod, které členství v bratrském spolku nabízí? Toť otázky za milión, a babo (či dědku, abych byla genderově korektní), raď!

Pravda, v tomto případě se vyskočit dá, a dokonce i za jízdy - pokud je ovšem dezertér připraven čelit různým hrozbám a ekonomickým sankcím. Neboť běsnit víc než peklo může nejenom zavržená žena.

Jak je to tedy s tou jednotou, a je v ní skutečně síla? Teoreticky ano. V praxi to ale je neuskutečnitelná utopie, protože tomu brání vrozené lidské vlastnosti. Protože když konečně všichni mají, co chtěli, přestane se jim to líbit, a začnou toužit po něčem jiném. Protože málokdy i dobrý přítel v nouzi dá ti mouky pytel. Protože svoboda je slovo, pod nímž si každý představuje něco jiného. Protože heslo "rozděl a panuj" je kratší, než "jeden za všechny a všichni za jednoho." To možná platilo za časů statečných mušketýrů, ale dnes už bohužel není in.

Naděje na zcela nový, sjednocený svět však stále není ztracena. Mílovými kroky k němu totiž spějí příslušníci jistého hnutí, kteří také vědí, co chtějí - a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Akorát prapor, vlající nad hlavami našich potomků nebude rudý, ale černobílý.

Zaplať pámbu, že se toho nedožiju.