Rád bych se s tebou drahý čtenáři podělil o vlastní metodu tzv. swichieengu. Jestli ti, čtenáři, slovo swichieeng přijde jako naprostá češtinářská zhovadilost, nepřu se, ale zní to cool .-), to jako uznej.
A nyní mi asi už jistě výhrůžně hrozíš, ať už alespoň koukám vyklopit, o čem, „že je toho vůbec buřt“ s tím tvým pofiderním anglicko-zrůdným slovním denotátem. Dobře, tak já tě už nebudu dráždit více, a vydechnu zhluboka ze své plíce slova konejšivá, inspirativní a osvětlující, a to okamžitě hned teď sice.
Celý princip swichieengu je postaven na tom, že tma, zapálená svíčka neboli (skřípaje zuby musím chtě nechtě říci – bohužel domestifikovaný oheň, tedy oproti pravému přírodnímu živlu, ale pro naše účely to nyní stačí) samota a oční kontakt s plápolajícím plamenem je jakýmsi mikro-alychmickým procesem zušlechťování a kalení (ale ne oceli) tvojí duše čtenáři.
Faktor první: Tma
Tma je základ. Proč ona? Ona je na počátku. Je dokonalou úplností, z které vyvstává světlo. Denní svit se ti snaží pomoci vše osvětlit (činy okolních lidi i vlastní, a obecně tvé zkušenostní a smyslové vjemy), zatímco tma vše zahaluje do prvopočátečních tvarů času a prostoru. Tma je jako velká svůdnice, která na konci každého dne láká své dítě – denní svit – zpět do své náruče, aby se další den dítě zase vrátilo na pískoviště ke svým hračkám.
Pochopit tedy tmu, znamená pochopit meta-racionální symbolikou (intuitivní vhled) abstraktní pojem domova ve tvém těle. A jestli se chceš opravdu ponořit do proudu vědomí tvé duše uvnitř, tak musíš vyčkat na tmu. Denní slunce totiž rozlišuje a může tě tak nesprávně uvést na falešné poznání a cestu nezralých plodů.
Tma, protože nic nerozlišuje, ale vše téměř s mateřským citem přikrývá, ti lhát nikdy nebude. To, co ti jednou vydá, je vždy tak skutečné, jako jsou skutečné tvé představy a myšlenky. Když je den a podíváš se do zrcadla, tak vždy uvidíš vlastní tvář. Za to ve tmě, když se podíváš do zrcadla, tak můžeš vidět, cokoliv co se zrovna odráží ve tvé mysli, a rozhodně to nemusí být tedy tvá tvář, to si buď jist.
Faktor druhý: Zapálená svíčka
Tak tmu bychom měli. Nyní přinášíš do tmy zapálenou svíčku. Uměle přivolaný živý oheň. Jak nahoře, tak i dole. Podle tohoto starého hermetického pravidla se děje i v tento moment. Ty se spojuješ se svou duší, uměle vyvoláváš tento proces, abys ucítil živou vodu tvého vnitřního vědomí. Vidíš, vše je v pořádku. I tady je domnělý protiklad a paradox železniční tratí, která se skládá ze dvou souběžně vedoucích kolejnic - vedoucí tam i onam.
Zapálená svíčka začíná souznívat s okolní tmou a vytváří podmanivé imago. Přichází na řadu proces zhušťování atmosféry v místnosti, kde pomalu přešlapuje tma a oheň, aby následovali příkladu Úrobora (had, který se kouše do vlastního ocasu). Tímto je dovršena fáze coniunctio oppositorum.
Faktor třetí: Samota
Nyní je tma i oheň bizarním Homunkulem daného prostoru a času. Ze dvou přichází naprosto nové zrození (rodí se samota, pravá a autentická dcera jako unio mystica), a žádný věčný návrat téhož v jistém smyslu.
Samota je korunní dcerou, která ti nyní dává požehnání a šeptá ti do ucha, kde leží klíč k vlastní duši a pochopení. Jen ona je schopna ti dát sílu a dostatečně pomalý krok (to, proto, abys nespadl do podsvětí vlastního Tartaru) pro závěrečný pomyslný výstup na Posvátnou horu. To ona, ti nyní pomalu uvolňuje bílý šátek z očí, který padá k zemi jak sněhobílá vločka - symbol čistoty, a takové, kterou je potřeba nejdříve ušpinit, než je vidět znovu její bělost.
Faktor čtvrtý: Oční kontakt s plamenem
Nyní vidíš. Už nejsi slepý. Díváš se do svíce. Oči jsou klíčem. Díky očím nyní vidíš. Okno do duše nyní prochází transmutací. Zušlechťování a kalení jejho rámů odděluje nečisté od čistého.
Samota se navrací do lůna ke svým rodičům – tmě a ohni. Všichni tři jsou sice přítomni, ale spíše něco jako na způsob tří strážných cherubů, kteří drží vztyčený prst před svými zavřenými ústy. Aurum nostrum non est aurum vulgi – „naše zlato není obyčejným zlatem“
Opakuj tento mikro-alchymický proces postup pravidelně…více už nemohu napsat, protože to musí být tvá pravda, a ne moje…a to i když souběžně proti sobě stojíme jako dvě stejné kolejnice, ležící na jedné železniční trati - vedoucí tam i onam.
