Tak jsem zase po čase oprášil svůj putovní textový krámek s vážnou hudbou a přináším vám netradiční symfonický kumšt z první ruky!
Pokud nevíte, kdo Sir Arnold Bax je, tak vám ho představím asi následovně; představte si technickou brilantnost Nikolaje Rimského-Korsakova, přidejte hermetickou smyslnost Clauda Debussyho, pohádkovou mrazivost Jeana Sibelia a strhující dynamičnost Richarda Strausse. Ale pozor, Bax není vůbec žádným druhořadým hovězím vývarem všech výše zmíněných skladatelů, ale naprosto originální zjev na poli britské vážné hudby první polovině 20. století. Ralph Vaughan-Williams, Edmund Rubbra či Gustav Holst se mohou jít klouzat. Za zjevy Baxovi rovnému považuji až Benjamina Brittena či Michaela Tippetta.
Dnes se s vámi chci podělit o mystický hudební zážitek z jeho nádherné symfonické poemy Jarní oheň (Spring Fire). Dílo složil ve svých 30 letech v roce 1913. Poema byla komponována pro festival v Norwichi, kde měla mít roku 1914 premiéru. Jarní oheň byl ale shledán jako naprosto technicky nezvládnutelnou práci. Na anglické Wikipedii jsem mimojiné dopátral, že poema dokonce ani nebyla za Baxova života veřejně zahrána, což mi přijde hodně zajímavé (pokud je to tedy pravda, proto to zmiňuji takto opatrně, protože rozhodně tě čtenáři nechce záměrně mystifikovat).
Ale zpět k samotnému dílu. Jarní oheň splňuje všechny charakteristické znaky ne-dogmatického skladatelského jazyka Arnolda Baxa. Prostor, vzdušnost a lehkost, to vše jsou opisy toho, co v poemě můžete slyšet prostřednictvím hudebních tónů. Rozhodně tedy nečekejte nějaké silné a bručivé melodie germánského ucha, ale tryskající roztěkanost, která se boří proti jakémukoli příliš násilnému spoutání ze strany pozorného posluchače neboli tebe, můj milý čtenáři. Moje nejoblíbenější pasáž v díle začíná krátce po 4. větě, což je někdy okolo 15 minuty.
1. Les před rozbřeskem
2. Svítání za bílého dne
3. Den
4. Romance v zálesí
5. Bakchantky
