Proč náš život končí, aniž by vůbec začal? Lenost nám vládne!

Představte si, vše, co v životě chcete zažít, vidět nebo udělat. Máte to? Dobře. Předpokládám, že je to kupa zajímavých věcí, ale co je možná ještě důležitější – kupa věcí pro vás smysluplných. 

Věcí, u kterých cítíte, že nějak definují, to co jimi chcete prostě a jednoduše vyjádřit v životě – vás neboli vaše „Já“ ergo to jedinečné na vás, protože nikdo druhý není jako vy.

Když jste si nyní v duchu sestavili ten imaginární seznam; zážitků, věcí, skutků a událostí, tak se zřejmě usmíváte, protože zelená barva je zelená. Ale co to? Náhle lusknutí prstů. A je tu znova ten reálný svět, který tu byl i před 30 – 40 vteřinami, než jste si zkusili představit, to vše, k čemu jsem vás vybídl na začátku. Teď už zelená barva není zelená. Zůstala nám jen vybledlá šeď. Proč? Kde je zádrhel? Proč se nekryje můj snový život s tím, který je mi vždy 24 hodin k dispozici?

Zádrhel je ženského rodu a skládá se z 6 písmen. Jmenuje se lenost. Ale buďme k ní férový, protože je to i naše chyba, že jsme ji pozvali k sobě do domu (myšleno naše vědomí a mysl) a jejím baldachýnovým hávem se nechali slastně omámit společně s máváním jemného vějíře kolem našich očí. Zpohodlněli jsme a zapomněli na to, že vše v životě má svou cenu. Chcete uznání lidí okolo? Fajn, tak na tom pracujte. Chcete mluvit plynule 6 světovými jazyky? Fajn, tak na tom pracujte. Chcete umět opravdu odpočívat a nemyslet 24 hodin na práci? Fajn, tak na tom pracujte. Chcete mít lepší vztahy s ostatními lidmi? Fajn, tak na tom pracujte. Myslím, že už asi chápete, kam tím mířím.

Lenost nás oblbla, ale my jsme to připustili. Chápete? Svolili jsme k tomu. Hoví si v našem domě, líčí se a pudruje a vždy, když vstáváme z gauče (myšleno začít dělat něco pro náš sen), tak nám sladce začne cukrovat do uší ty své řeči. A my nasloucháme a zase složíme ruce do klína. Ano, má přece pravdu. Je to marné, nemáš čas se to naučit či čas to zažít, vždyť považ, život je krátký a smrt každého shrábne do svých pazourů. A víte, co? Ne, nemá pravdu. No a co, že umřeme. Velikost člověka je právě ta, že navzdory tomu, že nám jednou život vypoví službu, tak my si splníme, to co prostě musíme v tomto životě ze snu „přetavit“ do reálných kontur. Albert Camus by dal jistě nyní like na facebooku.   

Neexistuje nic na tomhle světě či v tomhle životě, co by nešlo udělat. Dejte mi odvahu, pokoru a silnou vůli a já pohnu s nebesy i zemí. Vypuďme lenost z našich domovů. Nebuďme líní dělat něco pro sebe a samozřejmě také i pro druhé. Nebuďme líní se i naučit rozlišovat v životě momenty to, kdy to opravdu něco nechceme a víme jasně proč a momenty, kdy jsme prostě jen líní.

Pěstujme místo lenosti odvahu se změnit. Pěstujme pokoru pro vědomí, že nikdo není lepší nebo horší. Pěstujme silnou vůli pro moment, kdy uvnitř naší duše se děje bitva apokalyptických rozměru.

Najděme své místo a úděl v životě. Poté je něco jako smrt jenom trocha nepříjemného písku, nafoukaného do očí, ale jinak nic, na co se umírá.