Jsem hypotetický Hamlet, ozářený svitem nočního nebe, které se uklání pod dojemným stínem obnošeného kabátu dalekého větru, který se každým dnem připlíží na roh uhasínajícího slunce...
Jsem hypotetický Hamlet, ozářený svitem nočního nebe, které se uklání pod dojemným stínem obnošeného kabátu dalekého větru, který se každým dnem připlíží na roh uhasínajícího slunce a nezanechá žádné znamení prostořekých lidí. Všichni z nich už totiž vyhasli a odešli do popela smutné země jediného prachu.
Jako kouzelník bez vrbového proutku se nemohu roznést na všechny podstaty každé skutečnosti, ale i tak se snažím osvěžit paměť mých nohsledů, kteří vrhají své zuby na plátno času, které je už na mnoho místech protrženo radostí i obavou o sekundy našich životů.
Jsem symbolem, který omráčil vlastní bohy na sklonku léta, když hory promlouvali do jícnu živých i mrtvých stromů a tančili na úpatí skalistých propastí, jako nebojácný šermíř v platanovém plášti, který se spouští na kluzkém laně do turbulencí prostorových katů, kteří marně ulehají na odseknuté hlavy operních pěvců nezávislosti a pokroku každého osvícení vyčpělého rozumového kolísání na pomezí temnoty a naladěné lyry světla.
Jsem Georgie Gershwin a polehávám v odpoledním skřípotu New Yorku na příjemném kanapi antického omamného nápoje pod kalamářem husího brku. Partitury se vznášejí vzduchem a hladové fotoaparáty nestíhají vycvakat každou jistotu mé noty na domnělém stole plného obručí naplněného rytmu kontrabasové ozvěny tvého hlasu.
Jsem oceánem na pestrobarevné hladině nebes, které lemují cíp doteku každého rouna zlatých bárek, které se plaví jak na Turnerových obrazech věčné barvy. Nesnáším každé ticho provinilého malíře, který neumí omezit rám své hodnoty do počtu vytříbených mořských strun a blankytných kormoránů ráhna lodí. Budu zde na věky věků setrvávat na hlubokém dně Tvého paprsku, jako otrok, který dosloužil slepému pánů, který odvedl své oči do pláně zbytečného vyhoření.
