V pozůstalosti skladatele Čajkovského byl nalezen vzácný dopis, který skladatel napsal v roce 1890 při jeho návštěvě slavné toskánské metropole - Florencie.
Drahý Ivane Sergejoviči,
Nad Florencií se pozvolna snášejí první večerní stébla paprsků jasně zářící sestry Luny a já se právě procházím městem, přemýšleje, jak Vám co nejlépe přiblížit okouzlující atmosféru mého jednoho stále se podivně opakujícího okamžiku.
Věřím, že se jistě teď bodře pousmíváte, protože vy, básník plamenných, divotvovorných slabik a zároveň líbezně stupňovitých veršů, vy byste hned našel ta správná slova, která by vystihla jedinečnost této chvíle.
Prosím tedy, omluvte mojí lyrickou neobratnost slovního podobenství, ale taková chvíle jako teď, kdy se zrovna procházím a zastavím se, hledíc na katedrálu Panny Marie Květné, je pro mě něčím mimořádně podivným.
Přepadají mě pocity jímavého smutku a zároveň jakési předzvěstí věčného klidu v duši, jako kdyby se mi dostávalo odpověď na otázku, proč že vlastně jen žiji. Je to zvláštní stav, který je následován příjemným mrazením po zádech.
Každý večer se tedy zde zastavím a při pomalu odcházejícím slunci, upírám svůj zrak na průčelí katedrály a naplní mě pravě ta pocitová rozpolcenost po celém těle. Stojím zde, osamocen, šum živého města je pryč, vnímám jen lehký stín teplého letního větru, který dosedá na moji tvář.
Stojím osamocen, před tou mocnou stavbou a šeptám si, prohlížeje, ve chvíli, kdy tmavá silueta katedrály nabývá čím dál tím větší jistoty, jak jen, že lze takovou krásu znázornit, a to i s tím mým smutkem a klidem najednou?
Kdybych měl odvahu porušit tu magickou chvíli, vykřikl bych do prázdné suity zdejšího tichého náměstí; jedině na smutné mollové tónině, která by hořela pozlacenou krásou lidských údělů, dobrých i zlých.
Víte, drahý příteli, přijde mi, že denní a noční závoj Florencie je jako loď, která se vám zakotví hluboko v nezměrných zákoutích naší duše a zůstane tam již navždy. Je to město opravdové věčnosti a krásy. Slunce zde každý den zanechává diamant, který, úchvatný a zářící, je jím stále po každý nový úsvit vybrušován.
Musím se Vám tedy svěřit s tím, že i když jsem zde na prázdninách, abych si odpočinul od výuky a komponováni, tak to město, obzvláště dóm Panny Marie Květné mi večer co večer, jak horoucně pracující sochař, tesá do mé hlavy kámen, který si žádá něco z mého času.
A mě tak zase začínají svrbět prsty! Zatím se bráním, protože niterně cítím, že vystihnout hudbou náboj věčnosti a krásy zdejších křivolakých uliček, starodávných fontán a především té skvostné renesanční stavby, kde země a duch se stávají spojenými dlaněmi jedné ruky, to, že je nad mé síly.
A přesto vězte drahý příteli, že včera jsem si na své večerní procházce v hlavě maloval případné nástrojové obsazení. Já vím, jak pošetilé, když napíšu předtím, že je to nad mé síly!
Rozhodoval jsem se mezi klavírním kvintetem a smyčcovým sextetem. Ale za chvíli jsem to zase pustil z hlavy, protože si chci zde opravdu především odpočinout.
S vřelým přátelským pozdravem Vás na tváře líbá
Petr Iljič Čajkovskij
