Bájný Orfeus byl největší hudebník a pěvec, který kdy prý chodil na této planetě. První zmínku o něm nacházíme u antického básníka Ibykuse (5. století př. n. l.). Orfeův zpěv i hra uklidňovala zvířata i lidi.
A kromě nich do oslavného tance prý uváděla také kameny a stromy. Orfeus byl synem Múzy Kalliópe (kromě Orfea byla také matkou Sirén, Ialemose – pěvce truchlivých básní a Linose, který vyučoval hře na lyru Hérakla, jenž ho zabil za příliš časté vytýkání chyb) a thráckého krále Oiagra (byl otcem i slavného satyra Marsyase, který zase brilantně ovládal hru na flétnu). Další alternativa mýtu - otcem mu byl samotný sluneční bůh Apollón, který ho naučil hrát na lyru.
To bodlo hlavně u výpravy za „zlatým rounem“. Orfeus byl totiž jedním z Argonautů. Ale to je zase úplně jiná story. Možná někdy jindy.
Thrákie, domov malého Orfea, ležel ve starověkém Řecku na severovýchodě. Dnes bychom historickou Thrákii zasadili do území, které se rozkládá u Bulharska, Řecka a Turecka. Tak to bychom si ujasnili zeměpis, rodinu a nyní samotný příběh. Pozor, je nejdojemnějším ze všech známých antických legend a mýtů.
Jednoho dne se stalo, že Orfeův melodický zpěv a hra přilákala mezi posluchače i vodní víly. A mezi nimi byla překrásná Eurydika. Okamžitě se do Orfea zamilovala a on do ní. Hymenaios, bůh manželství, jim slavnostně požehnal radostný sňatek. A jak nyní dále příběh pokračuje, tak to záleží podle toho, jakému autorovi budeme společně naslouchat.
1. verze – básník Vergilius: Lamželezo Aristeus chce unést Eurydiku
Orfeus a Eurydika žili spolu šťastně a milovali se. Vše běželo, jak po drátkách. Ale co to? Pastýř včel Aristeus tajně Orfeovi záviděl nádhernou manželku a spřádal dnem a nocí plány, jak mu jí unést. A protože v jednoduchosti je síla, tak jednoho dne je prostě surově přepadl. Vyskočil z křoví a chystal se Orfea zabít. Aristeus byl zřejmě kus pořádného chlapa, ale Orfeus měl rychlejší nohy a popadl Eurydiku za ruku a pádili lesem hlava nehlava. A při tom běhu Eurydika šlápla bosou nožkou do hnízda zmijí a byla jimi uštknutá a okamžitě umřela, protože jed byl velmi prudký.
2. verze – básník Ovidius: Tančit naboso se nemusí vyplatit
Orfeus a Eurydika žili spolu šťastně a milovali se. Vše běželo, jak po drátkách. Ale jednoho dne musel Orfeus z nějakých důvodů (??? nepodařilo se mi zjistit) odcestovat. A když se vracel zpět, tak se Eurydika rozhodla jít mu naproti. Po cestě potkala své sestry – vodní víly – a ty jí přemluvili, ať si s nimi jde na chvíli zatančit. Eurydika neodolala a pustila se s vášní jí vlastní do baletních kreací. Jenže, co čert, teda had nechtěl. Při tanci šlápla omylem na zmiji, která se vyhřívala v trávě na sluníčku. A zbytek si domyslíte. Mimochodem, toto je spojnice, na které se Ovidius i Vergilius shodnou, aniž by si museli vyrazit nějaký ten přebytečný lyrický zub z jejich jemných veršovaných úst.
Eurydika kaput, ale Orfeus má plán – jít do podsvětí
Orfeus se poté toulal po lesích a horách a nikde nemohl najít klid a pokoj. Toužil jen po své milé. Napadlo ho jediné – půjde si pro ní, a to k samotnému vládci podsvětí Hádovi, aby mu buď Eurydiku vydal, nebo aby tam s ní už zůstal. A tak šel. Říká se, že podsvětí se nacházelo na nejjižnějším cípu Řecka (ale v každém dalším antickém příběhu bylo zase někde jinde, prostě každá velká díra v zemi či jeskyně si nárokovaly status; vstup do podsvětí).
Orfeovi byl seslán na pomoc při jeho cestě posel bohů Hermés. Orfeus se i díky němu tak dostal rychle do říše mrtvých. Zde zazpíval tu nejdojemnější a zároveň nejbolestnější píseň, kterou doprovázel jemnou hrou na lyru. Cháron, Hádes i jeho žena Persefona z toho byli dost naměkko. Svolili, že Orfeus si může Euyridku odvést, ale Hádes měl jednu podmínku. Ta zněla takto; Orfeus se nesmí při cestě zpět ani jednou ohlédnout po Eurydice, která za ním půjde. Orfeus souhlasil. A tedy se vydali na štreku zpět na svět.
Jenže v poslední etapě cesty to přišlo. Orfeus to prostě nevydržel a chtěje už vidět tvář své milované Eurydiky, tak páchá osudovou chybu. Otočil se. Eurydika se okamžitě rozplynula v stín a zmizela. A podsvětí se Orfeovi navždy zavřelo. Na to konto přísahal při všech bozích a lidech, že už nikdy nebude milovat žádnou ženu.
Orfeova smrt: Roztrhán ženami zaživa, lepší to být snad nemohlo
Orfeus se znovu tedy toulal světem, žalem a bolestí ovládán. A protože byl i velmi krásný, tak po něm ženy samozřejmě toužili a velmi je rmoutil slib, který si Orfeus dal. No a jednoho dne Orfeus ladil lyru na lesním palouku a tu se k němu přiřítili opilé Bakchantky (banda divoženek od boha Dionýsa). Velmi je štvalo, jak je přehlíží (prostě typické ženské, poznámka vyprávěče), tak mu roztrhaly tělo na kusy a lyru a hlavu hodily do řeky. Když se to dozvěděl Dionýsos, tak ženy proměnil v stromy, protože Orfeus byl jeho oblíbený pěvec.
Říká se, že hlava a kusy těla se dostali až na ostrov Lesbos. Kde má Orfeus dnes prý hrob. Mimochodem, na tomto ostrově se narodila Sapfó. A Orfeova lyra? Ta byla umístěna na nebe jako nové souhvězdí. Orfeův duch přišel tak (znovu) do podsvětí a setkal se s Eurydikou a už je nikdo od sebe nerozdělil. Takže přeci jen happy end, trochu morbidně řečeno.
Co na Orfea a Eurydiku umělecký establishment?
Mezi nejslavnější operní kousky o něm a jeho milé patří díla Claudia Monteverdiho a Christopha Willibalda Glucka. Maďarský „hudební Goethe“ Franz Liszt zase o Orfeovi napsal krásnou symfonickou báseň. Za slova psané jistě vede básník Rainer Maria Rilke, který napsal sbírku Sonety Orfeovi. A na poli obrazů a soch? Jmenujme např. Tiziánův nebo Corotův obraz nebo skulpturu od Rodina.
Z filmů bych vyzdvihl dílo z roku 1950 od Jeana Cocteaua, kde hlavní roli hraje Jean Marais. O devět let později byl natočen Černý Orfeus, kde se děj přesunul do ulic brazilského Ria. A roku 1912 slavný francouzský poet Guillaume Apollinaire popisuje obrazy malíře Rogera Delaunaye jako čistý orfismus neboli orfický kubismus. A tím dne, kdy se tak stalo, je Orfismus jako umělecký malířský směr na světě.
Co na Orfea a Eurydiku nábožensko-filosofický establishment?
Okolo 6. století př. n. l. vzniká mysticko-filosofický směr též jménem Orfismus. Jeho krédem je hlásání nesmrtelnosti duše a jejího neustálého převtělování do nových forem. Orfikové nejedli maso, tudíž byli vegetariáni. K tomuto směru samozřejmě náležela tajemná orfická mystéria (obecně, který kult neměl mystérium, tak nebyl v té době cool).
Člověk, který prošel očistou při orfických obřadech a mystériích a došel k vlastní spirituální seberealizaci, tak si mohl vybrat na konci své duchovní poutě v tomto daném životě, z jakého pramenu bude pít. Pramen Mnémosyné ponechával vzpomínky na předešlá vtělení a pití pramenu Léthé zase mělo za účinek úplné zapomnění. Každý si mohl svobodně vybrat.
Zdroje, z kterých jsem čerpal:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Orfeus
http://www.britannica.com/topic/Orpheus-Greek-mythology
https://en.wikipedia.org/wiki/Orpheus_and_Eurydice
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kalliop%C3%A9
https://en.wikipedia.org/wiki/Oeagrus
https://sites.google.com/site/starovekebajeapovesti/orfeus-a-eurydike
https://cs.wikipedia.org/wiki/Thr%C3%A1kie
http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=87
http://www.mythweb.com/encyc/entries/orpheus.html
http://www.greeka.com/greece-myths/orpheus-eurydice.htm
http://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/__zaver_zs.html
