Píše se rok 1910 a portugalský hudební skladatel a muzikolog Luís de Freitas Branco naposledy kontroluje ve své pracovně dokončenou orchestrální partituru s názvem Paraísos Artificiais (Umělé Ráje).
Píše se rok 1910 a portugalský hudební skladatel a muzikolog Luís de Freitas Branco naposledy kontroluje ve své pracovně dokončenou orchestrální partituru s názvem Paraísos Artificiais (Umělé Ráje).
My už dnes víme, že nesmí již ubrat ani jednu notu, nebo notu novou navíc přidat, jinak hudební svět 20. století přijde o dech a ušiberoucí symfonickou poemu, která je navíc stěžejním bodem tvorby mladého a vnímavého Freitase Branca.
Proto zanechme teprve dvacetiletého horlivého studenta hudební kompozice, který netrpělivě těká očima sem a tam v záplavě notových listů a přesuňme se o krapet dále v čase, a to přímo již do svátečního oblaku a nechme vyprávět jeho poemu vlastní příběh, který tak naléhavě dnes doléhá k našim uším.
Je to příběh o chlapci, který jemně položil svou znavenou černovlasou hlavu na starý dřevěný psací stůl a na malou chvíli tvrdě usnul. Byl zrovna čas pravého poledne a slunce svítilo plnými doušky světla přes ušmudlané okenní tabule.
Vše v tu chvíli utichlo a zastavilo se na svém místě. Žluté orchideje a bílé chryzantémy v záhonech, ruch aut a hovory pomalu mluvících lidí pod oknem, načrtnuté noty na papíře či až dosud stále poletující vítr mezi jednotlivými statnými duby lisabonských zahradách.
Čas byl najednou něčím neporušeným a stal se z něho protínající bod, který vše pozastavil proto, aby se vše pohybující se mohlo najednou spojit a více tak semknout.
Chlapec nevěděl, jak dlouho se mu ten sen zdál, dokonce ani nevěděl, jestli vůbec opravdu usnul, či se jen nechal unést svou představivostí až za hranice, kde slova už nejsou třeba.
