Před 216 roky (1799) se devětadvacetiletý Ludwig van Beethoven vnitřně rozhodl, že uzrál zřejmě ten pravý čas proto, aby si vyzkoušel svůj talentovaný a nezaměnitelný skladatelský um na vysoké umělecké hudební formě - smyčcovém kvartetu.
Ten den, kdy se tak stalo, musel Beethoven určitě urychleně vyskočit z postele - zaplaven neuvěřitelným přívalem radosti a energie - a heroicky zašveholit z právě otevřeného okna jedno velké a velmi táhlé komorní A - a to z plného hrdla.
A musíme uznat, že maestro Beethoven se opravdu činil, protože ze svého rukávu vysypal ne jeden, ale přímo šest nesmírně sofistikovaně jemných, ale zároveň vášnivě strhujících "smyčcových minisymfonií". Tiskem se všech šest objevilo na veřejnosti poprvé ve Vídni roku 1801, a to pod opusovým číslem 18.
Když už tedy trochu fušujeme do té všemocně temné propasti zvané historie, tak se sluší a patří ještě dodat, že Ludwig van Beethoven za svůj život složil celkem šestnáct úžasných smyčcových kvartetů!
A jakže tedy chutná našemu uchu ten úvodní smyčcový kvartet v F dur Op. 18, č. 1? Já bych řekl, že přímo famózně. Ano, Josef Haydn, je tam hodně znát i cítit, ale jak by taky ne, když šlo o hitmakera tehdejší celé vídeňské přední kulturní společnosti.
Ten kvartet je jak jemné pohlazení na těle i na duchu. Pohlazení, které v sobě nese semínka pro další generace posluchačů a i hudebníků, která jsou plná života. Jako kdyby chtěl Beethoven každému, kdo o to stojí, nehledě na čas i prostor, vyjádřit naději, že jednoho dne bude vše tak, jak mělo zřejmě asi na světě vždy být, tedy všechno slušné a poctivé.
Pokud slyšíte tento druh hudby, tak vám musí být okamžitě jasné, že svět je ještě stále v pořádku. Ta hudba je jako jasný tok radostně naladěných myšlenek, které zvesela a jistě odhánějí veškeré šedé denní chmury. Tryskají a tryskají a zahnilé močály lidských slabostí se rozpouštějí v jejich čirém a jasném světle.
Z jednotlivých nástrojů je cítit, že nadšený a svěží preromantik Beethoven se každému ze čtyř hlasů snaží najít vlastní rezonující ozvěnu ze svého velkého dobromyslného srdce.
Čím víc se člověk ztratí (myšleno v dobrém slova smyslu) v tomhle prvním kvartetu, tím nemůže s dostatečnou jistotou po pravdě říci, jestli ještě poslouchá příběh čtyř dřevěných nástrojů, nebo čtyři chlopně upřímného Beethovenova srdce.
Jen si to představte, jak každou chvíli tento mladý muž s energickou jiskrou v oku skáče od stolu a chodí se šermujícíma rukama sem a tam, poté zase na chvíli usedne a zase se tak prudce vymrští, že i dřevěná židle z krásného opracovaného a pečlivě zdobeného dubového dřeva (nebo si snad myslíte, že velcí skladatelé mohou oprašovat své hudební klenoty v hlavách a pažích, na obyčejných židlích?) s nesmírným překvapením uskočí o dobrého půl metru dozadu.
Působivý obraz jednoho působivého životního osudu!
