Kdo hledá zapeklitě obtížný sylogismus aristotelského ražení, ten bude zklamán. Skoro vždy, když cítíme zlost a vztek (na něco či někoho), tak skoro vždy také hned jistojistě víme, kdo nebo co je osudovým viníkem našeho neštěstí.
Kdybyste na to chtěli vsadit ve sportce, tak to bude vždy hotová tutovka, protože za naše duševní rozladění a nepohodu mohou přece pokaždé ostatní. Je to prostě terno.
Příklad? Připadám si hloupý a neohrabaný, neboli má duše pletichaří s tzv. komplexy (afekty mé duše, které dle např. Junga mají v naší psychice autonomní charakter).
Nepřipustím si to a zákeřnost psychologické projekcejiž vykoná své. Výsledek je ten, že hloupým a neohrabaným bude nějaký mě nesympaticky smýšlející jedinec, do kterého právě provokativně pouštím své mocné a velké Já, zatížené komplexovými symptomy.
Zákon projekce jasně říká, že to co nechci vidět za chybu, či levnost u sebe samotinkého, tak projikuji hned vesele opodál. Je to trochu i omluvitelné, protože si představte, že ve svém každodenním vědomí, naprosto uvědomělé žijete s pocitem; jsem líný a agresivně popudlivý člověk.
A to vás hází a deformuje do stavu nevykonatelnosti jakéhokoliv smysluplného fyzického či psychického aktu.
Co dělat, abyste se z toho nezbláznili? Tak šup, honem s tím do temného kouta zašmodrchaného vědomí kontra nevědomí, a ono se to samo nějak vyplivne na prvního člověka - vám do zorného pole napochodujícícho (většinou prvního, pokud nemáte už tedy preferovanou a oblíbenou osůbku, kterou potíráte vlastní páchnoucí psychickou mastí).
S tím, že máme nějakou chybu, která nás dělá v našem západním - přeslazeně racionálně utiskovaném - světě Dokonalosti, slabším oproti ostatním, tak s tím bychom prostě nemohli krátce a jednoduše velkodušně existovat.
Takže? Je nějaký způsob, kdy jde i projekcím přijít na kloub a stáhnout zamračené mraky Ega tam, kam po právu patří, a to do roviny zodpovědného uvědomění a přijetí své vlastní - samozřejmě chvilkové - slabosti?
Bohužel nebo bohudík (jak pro koho zřejmě), není jiný účinnější způsob než chybu, omyl a předsudek prostě uznat a vnitřně hodit zpátky do rozechvělého vědomí.
Tím pádem, také trochu revoltovat proti vlastnímu vědomí, které se ze začátku potichounku a jaksi nemístně, všeho myšlenkového harampádí zbavilo ve prospěch nevědomých končín.
Svým způsobem to vidím tak, že duše se nám snaží vždy nějak pomoci a když to nejde jinak, tak musí sáhnout po červeném tlačítku a projikovat. Je to sice zoufalý autoregulující proces našeho psychična, ale při bližším zamyšlení se tomu ani nelze moc divit. Duše se snaží nm zachovat aspoň jakž takž funkční a praktický status.
Duše se nám snaží pomoci, ale my jí nenasloucháme, zapomněli jsme to, protože venku kolem nás se toho přeci děje tolik, že na něco takového ne-exaktního a odborně terminologicky neuchopitelného, jako je duše, prostě nemáme čas ani chuť.
Přijmout fakt, že i já sám, mám taky nějakou tu vadu na své kráse a umět to ve slabé chvilce před ostatním solidně vyhodit na stůl, jako vítězné pikové eso, tak to už je něco. A znamená to také to, že už pomalu s vlastní duší mluvíme. To je dobrým začátkem.
S tím se pojí i to, že pokud se postupem času, během běhu mého vlastního života musím chtě nechtě poznávat, tak pak hned přesně vím; kdy jsem udělal chybu, kterou jsem ladně předal jiným; předsudek, kterým jsem glorifikoval vlastní pohodlnost přistoupit k něčemu či onomu se nezaujatým hlediskem atd.
Takže to přeci jen nakonec v hloubi sebe vím, ale neřeknu to nahlas. A to je špatně, protože když to vím a přiznám se k tomu i nahlas, tak jsem o to více živým lidským tvorem, který balancujíc, každým dnem nad propastí černé a bílé barvy, přeci jen vidí, slyší a myslí.
Být slabým, je umění být silným, a být silným, je umění být také slabým. Nic víc, nic míň. Tedy už není co dodávat. Pochopte to, a projekce začnou jednoho dne ustávat sami, a to po svém vlastním životním cyklu ne-svobodného vzplanutí, a svobodného uhašení, aniž pocítíte úbytek na vlastní osobě.
