Tento článek je součástí unikátního projektu Soulové cesty do hlubin študákovy duše. Protože na českém internetu je toho o Soulu žalostně málo, tak jsem se s tím rozhodl něco udělat :-)
Tak za prvé; Melvin a Blue Notes jsou sakra to nejlepší želízko v soulovém ohni tzv. „Philly Soulu“, to nejvíce "hot" želízko které se ve Philadelphii v 70. letech minulého století, kdy ukulo. Provedl jsem důkladnou poslechovou rešerši a snažil se zjistit, jestli i další významní představitelé „Philly Soulu“ mají tak velké koule jako „Melvinovic Modré Notky“.
My Brother and Sister? Nechytáte se? Nezoufejte, protože jsem se rozhodl udělat přítrž (jak epické, že .-) ne-informovanosti českého hudebního posluchače, co se týče Soulové hudby 20. století. Zůstaňte se mnou! Popularizační i edukativně laděné články o Soulu na mém blogu .-) Whau… Soulová cesta do hlubin študákovy duše.
A výsledek? Jako někteří (např. The O'Jays – palec nahoru, The Spinners na mě už zase byli moc rozcajdaný a u The Manhattans to u mě bylo tak nerozhodně, a The Delfonics jsou trochu sladší „The Temptations“, což ale vůbec není urážka .-) koule mají taky, ale ne tak hustě naplněné střelným soulovým prachem jako Melvin a Blue Notes.
1. Bohatě vrstvené harmonie neboli kvalitní práce především tandemu Gamble/Huff
Kenny Gamble a Leon A. Huff jsou hlavními kreativci, na jejichž bedrech stojí 50 % úspěchu Melvina a Blue Notes. Tento skladatelský tandem chrlil hity pro Philadelphia International Records label v tempu jako Lennon/McCartney v půlce 60. let pro své Beatles - tedy jak na běžícím pásu, aniž by kvantita ovládla kvalitu.
Když Gamble a Huff seděli ve dne a v noci nad skladatelskou partiturou s myšlenkou - vystřelit Harolda Melvina na špici (to byl rok 1972), tak jim bylo čerstvě kolem třicítky, tedy již trochu vyzrálejší věk. Proč to zmiňuji? Protože zvuk „Philly Soulu“ je v hudebním světě kritiků a publicistů „legendární“ právě do tak zhruba první poloviny 70. let. Pak to jde už z kopce (Philadelphia International Records měla i skandálek s „kapříky“, ale to je zase jiný příběh, milé děti).
Ale abychom byli poctiví, tak třeba za ohromnou sílou zvuku čtvrtého alba Wake Up Everybody, Harolda Melvina a Blue Notes, stálo další vysoce kreativní skladatelské trio - John Whitehad, Gene McFadden a Victor Carstarphen.
2. Pekelně nakřaply bas Teddyho Pendergrasse
Z ničeho něco. To je vlastně o Teddy Pendergrassovi. Byl původně bubeník, ale nakonec zjistil, že za mikrofonem mu to jde až nadmíru dobře. Jeho bohatý a silný basový „křaplák“ způsoboval mnoha chlapcům v 70. let velké problémy – protože tajně po něm toužila každá druhá (a asi někdy i ta první).
Po natočení čtvrtého alba Wake Up Everybody se Teddy vydává na sólovou dráhu. A tím pro mě osobně končí ta nejsilnější éra Harolda Melvina a Blue Notes. O tom, jaké měl Teddy velké postavení v kapele, svědčí i to, že např. na třetím album Melvina a Blue Note, To Be True stojí; featuring Theodore Pendergrass.
Bohužel jeho život má i stinné stránky – roku 1982 při autonehodě ve Philadelphii utrpěl těžké poškození míchy a zůstal od pasu dolů ochrnutý.
3. Hitovka „The Love I Lost“ neboli první proto-disco song všech dob
Uf! K něčemu se vám přiznám. Nikdy by mě v životě nenapadlo, že napíšu ve zkratce oslavný hymnus na soulový song s disco duší, ale což. Když trochu fušujete do hudby a snažíte se udělat u téhle skladby tzv. „uzavorkování“ dle E. Husserla (chápu, že použít vlivného filosofa 20. století a zakladatele fenomenologické intelektuální bouře a jeho metodu na opsání afro-amerického songu je poněkud bizarní, ale což), tak vám prostě musí vyjít, jediné – Uf! A ani jsem ten hymnus psát nemusel, paráda!
4. Protože jejich „kvádrový outfit“ byl (je a i vždy bude) prostě boží!
No to je další věc, kterou na Haroldovi a jeho notách vážně žeru. Ty obleky! To snad není možný. Chápete? Kochejte se, tohle nedokážu popsat (nejsem módní guru), ale vážně mě to bere. Musím mít taky takové.
