Co si to duše zapomněla?

Vidím svět kolem sebe a ptám se, co jsem to zapomněl? Na co si to nemohu vzpomenout? Lidé jsou za mnou, lidé jsou přede mnou. A všichni z nich jsou křehčí než ty nejjemnější tabulky právě mistrovsky vyfoukaného skla. Musejí být tak křehcí, jinak by se do nich nikdy nemohli otisknout dny v jejich životě. Všechny ty úsměvy, starosti, radosti a bolesti jsou pečlivě zanášeny do jejich osobního skla a následně zapouštěny do prostoru a času.   

Slyším pláč právě narozených a vidím zářivě jasné tváře čerstvých rodičů, kteří děkují za zdraví svých potomků. Nic by za tuto chvíli nevyměnili, protože právě vidí život tančit mystickým tancem zrození. A slyším pláč lidí, kterým někdo blízký právě teď umírá v náruči a oni už s tím nemohou vůbec nic udělat. V takové chvíli by vyměnili všechny své dny za ještě posledních pár nádechů umírajícího. Vidím dále lidi oblékající si to nejvybranější a nejdražší oblečení a jdoucí do obrovských řvoucích lvích arén, kde se navzájem mohou ušlapat až do úplně němoty vlastních těl. A vidím také lidi, kteří když někoho potkají bezvládně ležet na ulici, tak mu podají svou ruku a pomohou mu vstát a oprášit mu kabát. 

Vnímám dny plné sluneční záře, které nás zasypávají vřelými polibky po celé tváři. Ale vnímám i dny, které se mění na žalozpěvy dešťových kapek, které pomalu stékají kamsi po našich ramenou. Cítím slepotu a zrcadla, která staví na odiv vždy někoho cizího. Dotýkám se hněvu a nenávisti, kteří plují jako obratní syčící hadi v mořské mlze a své trny zarývají hluboko pod zavřené oči.

Poslouchám průzračně modrým dětským očím, které ve mě hledají někoho, kým bych měl být, ale nejsem jím, protože všude je temnota a já se bojím. A poslouchám také tu malou ruku, která hledá vřelou emoci v ruce větší a starší, napříč počátkem a koncem. A je jako nit, která spojuje život a smrt v jedno, a v něco většího, co nic nemůže nikdy ani sebepatrněji rozdělit.  

Vidím také muže a ženu, kteří obejmou obrovský strom, a až jednou umřou, tak spadané listí jim vystaví vznešenou královskou hrobku, zářící daleko přes všechny zemské kontinenty. Dotýkám se křídel hluché bílé kočky, která má v očích ten stejný oheň jaký plane v duši, kde není již více okovů, tu duši přehlušující jakékoliv silné vlnobití, a která se tříští o zádumčivé útesy lidských omylů a chyb na tisíc malých jemnocitných vln.

Naplnit tak tvé lidské srdce pokojem, radostí a láskou. Probudit tě a hořet mocným plamenem, který nezná lítostí a strastí temných propastí bědování a nářků. Co jsme to společně zapomněli, duše má? Ty, která se vzneseš jako orel a odvážně poletíš vzhůru, tam, kam tě vede tvá Cesta.