Je teplý letní den. A ještě zdaleka se nechystá pojmout noc za svojí právoplatnou ženu a opatrně dotknouti se jejích rtů. Já a Bohuslav Martinů se procházíme po Elysejských polích. Letmo ho pozoruji a mám dojem, že má v hlavě první tóny své později slavné sonáty pro flétnu a piano.
Poklepává si rukou do neviditelného rytmu, takt za taktem. Usměje se, jako kdyby řekl, že je hotov a sonáta je připravena pro svrbivé prsty, zvědavě se za námi ohlížející mladé slečny.
Paříž je taková malá pavučinka, docela malinkatá. A Kolik má schválně nohou? Tolik, kolik kurtizána odklepá ze svého viržínka. Vidím mu to přímo na očích, jako kdyby mi to pomalu šeptal do ucha. Těch vláken a zákoutí, kterými se dá jít, běžet nebo třeba i belhat. Dokonce i jen tak stát a přemýšlet, proč vlastně je potřeba jít někam dál. Nejeden pavouk by zajásal a snažil se lapit tolik obětí, kolik by mu nohou stačilo.
Je vedro, tak se docela potím a chtěl bych si rozepnout aspoň jeden knoflík na své košili. Bohuslav ve svém fraku musí být též úplně propocený, ale nedává nic najevo a dál si bezstarostně vykračuje a posunkem mi jemně naznačí, ať se ho vydám následovat.
Každý umělec musí něco pro svoji hloubku obětovat. Musí nebo ne? Přicházíme k Seine a Bohuslav si hned sundá levou botu, a ta mizí v labyrintu vodního světa. Okolo nás, procházející jedna postarší dáma se úzkostlivě pokřižuje a zavrtí hlavou. Bohuslav se směje na celé kolo a pak na mě mrkne. Nepředvidatelná je tma, která se objeví za stmívání v každém lidském pokoji. Je hlubinou a světlonošem. Stejně tak hudba svojí dlaní prosí o labuťí křídlo světla a tmy.
Sedíme v kavárně pojmenované podle Julese Masseneta. Je to na rušném boulevardu, kde pánové si klobouk před dámou z hlavy skloní a dámy vřele na oplátku zašvitoří. Neslyšitelně, ale přesto je to určitě tak. Bohuslav si promne oči a jako kdybych ho slyšel něco říct, ale mlčí. Náhle se usměje. Zapomenutý cukr do kávy je už ale naší minulostí. V kavárně sedím sám a Bohuslav přes okno na mě vyplazuje jazyk a směje se jako malý kluk, který našel tu nejkrásnější skleněnku na světě.
Ale Bohuslav jí opravdu našel, je mi to hned jasné. Zamrkal na mě a spiklenecky zakýval hlavou. To jako, abych si byl jist, že se rozhodně nemýlím. Rukou si prohrábl své vlasy a poté prstem ukázal na výlohu starobylého antikvariátu. Bohuslav je přesvědčen, že zde nenalezneme žádná opsaná hudební skripta a ani žádné tajemství.
Tajemství je totiž to, co chodí za našim stínem, to jest my sami. Kolikrát je člověk, člověkem a kolikrát v životě jen svým vlastním stínem a mlžným oparem sama sebe? Bohuslav se na mě dlouze podívá a věřím, že todle by mi přesně řekl.
Já se s ním o tom nepřu, ale také věřím, že určitý stupěň tajemna si vás přitáhne svojí mystickou rukou, zrovna v momentě nám připadajíce nejvíce banalním. Asi jako po smluvení schůzky s přítelem na rohu ulice, po cestě potkáte tu svou „Dámu s kamelíemi". Racionalita rozehrává hru, kde neví jakými kostkami vůbec házet.
Bohuslav se po chvíli ušklíbne a povytáhne obočí, měl jsem pravdu já, přeci tu je něco, Bizet a jeho Carmen. Zavřu oči a vidím se v neštastně tragické lásce, mé sladké Carmen....víc ale nic, Bohuslav si mě měří rázným pohledem a kroutí hlavou. Listuje sbírkou té básnické šelmy Apollinaira.
Poezie a hudba, je jako trn a dětská tvář plná něhy. Zdálo se mi, že to řekl nebo ne? Nejsem si vědom, jestli vůbec potkáváme po ulicích lidského pavouka nebo jen utkanou jednu pavučinu celého člověka. Bohuslav si myslí, že to není důležité. Podstatné je, že už je chladněji a příjemněji.
Jeden houslový klíč a několik málo not, je to moc nebo málo. Bohuslav přemýšlí a dívá se na stín zapadajícho slunce. Kolem nás pomalu ustává hluk běžného dne. Lidi jdou většinou z práce, nemluvní a zadumaní ve své prostotě tohoto času. Ale chlapci a dívky hledají zub radosti, který probudí jejich načinčané peří ze spánku věčného mládí.
Z dálky slyšíme nějakou melodii. Tklivá a hned zase veselá, procítěná a hned zase rozmařilá. Je to jako život a smrt, říkám si v duchu. Bohuslav se podrbe za uchem, jako kdyby mi odpověděl, ne, je to klavír, který potřebuje naladit. U hrobu sedí v hořícím fraku a cylindru jakýsi pomatenec a žhavé uhlíky mu odlétávají z rukou při každém pečlivě provedeném glissandu. Bohuslav do mě drkne a ukáže na něj. Slyším ho říct: „Je to věčnost, jen dobře hozená bota mezi životem a smrtí.“
Stojíme u hrobu Frederyka Chopina a vnímam to ticho. Ticho zemřelých. Obětovat jednou a podruhé. Bohuslav si sundá i pravou botu a pomalým pohybem jí položí k svazku růží. Melodie nás sem přivedla a melodie nás také odsud odvede.
