Z čeho máme a z čeho nemáme mít strach ?

Je jedno lidové rčení: “Člověk se bojí věcí, které se nestanou, a stanou se jiné, na které vůbec nemyslíme“. To se nemusí týkat jen událostí v našem osobním životě, ale také ve společenském potažmo politickém životě.

Když vidíme dění, které se odehrává kolem nás a v Evropě, tak si lze myslet, že právě toto rčení může platit i v dnešní době pro nás.

Migrační vlna uprchlíků minulého roku dramaticky změnila jak politickou, tak i společenskou atmosféru v celé Evropě. Téměř celá Evropa a značná část obyvatel Evropy přes televizní obrazovky sledovala nebo dokonce reálně zažila proudy statisíců uprchlíků, kteří přicházeli do západní Evropy. Tyto obrázky evokovaly strach značné části populace, a to především ve střední a východní Evropě. V minulém roce doputovalo do západní Evropy přes milión uprchlíků různých národností, především Syřanů, kde od roku 2011 probíhá občanská válka. Již toto číslo milión vzbuzuje negativní emoce. Částečně lze tyto obavy i sdílet a pochopit, přesto se lze ptát, zda je tento strach z uprchlíků skutečně opodstatněný v té míře, v jaké se ukazuje v prováděných veřejných průzkumech. Udržet si objektivní pohled a i nadhled v dané uprchlické krizi je svízelné i v dnešní době, a to již z důvodů neustálého přílivu informací a i dezinformací ze strany médií, ale i výroků a chování některých politiků, kteří využívají a zneužívají latentní strach občanů ve svůj politický prospěch.

Nelze popřít skutečnost, že převážná část uprchlíků přichází ze zemí jiného náboženského a společenského prostředí a nelze popřít ani skutečnost, že i mezi uprchlíky lze najít jistě také extremisty a dokonce i teroristy, kteří záměrně zneužívají jednu z největších humanitárních katastrof po druhé světové válce. I přes tato fakta, a to i po zkušenosti z Kolína nad Rýnem a jiných německých měst o silvestrovské noci, nelze paušalizovat a generalizovat. Většina uprchlíků přicházejících ze Sýrie zachraňuje doslova svoje životy a většina z nich se po ukončení války chce vrátit do své domoviny.  Po všech hrůzných historických zkušenostech ve dvacátém století v Evropě je zarážející nízká empatie pro uprchlíky, a to především v zemích bývalé východní Evropy. Po desetiletí žijí především ve Francii a v Německu milióny lidí muslimského vyznání. Přesto, že v posledních letech existovaly především ve Francii a v Belgii, na rozdíl od Německa, značné problémy s integrací muslimského obyvatelstva, nebylo dané téma v podvědomí evropské společnosti zásadní a většina Evropanů se necítila ve své identitě ohrožena. Pokud bude evropské obyvatelstvo ve své identitě silné a věrohodné, nemůže jej ohrozit příliv ani miliónu uprchlíků. Pokud však nejsme schopni potřebným lidem pomoci, tak nejsme věrohodní v naší křesťanské víře a nelze se na ni ani odvolávat. Kdo není schopen zachraňovat, nedává naději ne jen tomu potřebnému, ale především sobě samému.

Nelze také popřít skutečnost, že vrcholní evropští politici uprchlickou krizi dlouhodobě podceňovali a neřešili ji, včetně nedostatečného boje proti takzvanému Islámskému státu. Pokud chce Evropa zachovat svoji identitu v dnešní podobě, musí uprchlický problém zásadně řešit. Evropa bude muset především částečně modifikovat dosavadní právní úpravu týkající se uprchlíků, a to především s ohledem na páchání trestných činů některými uprchlíky.  V minulosti tak již učinilo Švýcarsko, když švýcarští voliči v listopadu 2010 v referendu schválili automatické vyhoštění těch přistěhovalců, kteří spáchají trestný čin na území Švýcarska. Za toto rozhodnutí švýcarských občanů tehdy sklidilo Švýcarsko silnou kritiku EU. S jistou ironií se lze dívat na to, že právě v těchto dnech německá vláda v Berlíně jedná o zavedení podobných opatření, jako před několika lety Švýcarsko.  Hlavní důraz musí EU soustředit na kontrolu vnější hranice schengenského prostoru. To ovšem vyžaduje opravdovou solidaritu zemí EU a jednotný postup, který jsme v posledním období tak postrádali.

Především země bývalého komunistického bloku se dosud vyčleňovaly z jednotného postupu při řešení dané krize. Právě Maďarsko, které jako první stát východního bloku v červenci 1989 odstranilo ostnatý drát mezi Východní a Západní Evropou, opět jako první v létě minulého roku tento drátěný plot na svých hranicích postavilo. I ostatní postkomunistické země dosud odmítaly přijímat uprchlíky, čímž značně iritovaly politiky Západní Evropy, a někteří ze západních politiků již nahlas mluví o zúžení schengenského prostoru pouze na země západní Evropy. Uprchlická krize vytvořila trhlinu mezi Západní a bývalou Východní Evropou, která se neomezuje jen na rozdílný postoj ke kvótám, ale na celkový přístup k uprchlíkům. Postoj nové polské vlády mimo jiné i k uprchlické otázce, poslední legislativní kroky slovenské vlády s takzvaným protiteroristickým zákonem a též rétorika především prezidenta České republiky nepředstavují nic dobrého pro další soudružnost Evropské Unie. V případě narůstajícího nacionálního šovinismu právě v zemích jako je Polsko, Maďarsko a současně vzrůstající xenofobie i v ostatních zemích Evropy, včetně naší země, může vést tento vývoj nezadržitelně k rozpadu EU v dnešní podobě. V  jednom rozhovoru vyjádřil bývalý polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorsky názor, že Západní Evropa bez EU přežije, ale Východní Evropa by takovou situaci nezvládla. Pod záminkou ochrany národních zájmů se mohou opět postupně etablovat autoritativní státy, a to v konečném důsledku s provinčním charakterem, jak tomu bylo právě v případě Polska a Maďarska před druhou světovou válkou. Odklon od EU a odklon od modelu liberální demokracie západního typu pak logicky vede k příklonu k Východu, tj. k Rusku. Evropská Unie není vůbec dokonalá, je v mnoha ohledech i špatně nastavená a je zapotřebí její reforma, o kterou se nyní snaží například Velká Británie, ale pořád je to jediný a nenahraditelný garant míru a blahobytu v Evropě.

V dějinách lidstva mocní tohoto světa a žel často i úspěšně se strachem lidí manipulovali a zneužívali jej. Děje se to také dnes v celé Evropě. Ti, kteří by nám měli nahánět strach, nepřicházejí z dalekých zemí, s výjimkou skutečných teroristů, ale jsou mezi námi. Jsou to takzvaní vlastenci, ve skutečnosti nacionalisté a xenofobové, kteří chtějí ve jménu národní ochrany opět stavět hraniční ploty, brát nám svobodu projevu a svobodu pohybu, a tím v konečném důsledku zlikvidovat občanskou společnost. Vymezování se vůči druhým, potažmo vyhledávání si nepřátel přinášelo vždy jen neštěstí a vedlo vždy jen k válkám. Liberální demokracie je založena na demokratických hodnotách a právním státu a je pořád pro občany Evropy nejlepší zárukou svobody a i blahobytu. Jménem nacionalismu, rasismu a xenofobie již bylo napácháno, především ve dvacátém století, nesmírné zlo, což by snad mělo být pro Evropany dostatečným ponaučením.