Přestože jsme členy NATO a Evropské unie, čímž formálně deklarujeme příslušnost k západnímu světu, člověk má někdy pocit, že náš stát chce za každou cenu ukázat, že patříme k východní Evropě, potažmo do ruské sféry. Poslední justiční, resp. politický skandál, a to dokonce na mezinárodní úrovni, to žel ilustruje.
V těchto dnes se česká veřejnost dozvěděla z médií, že Česká republika dne 2. května 2013 vydala Rusku jejího občana Alexeje Torubarova. Stalo se tak přesto, že české úřady dosud nerozhodly o jeho žádosti o politický azyl. Dle zveřejněných informací se ruský podnikatel Alexej Torubarov dostal do konfliktu s ruskou tajnou policií a následně byl obviněn z vydírání důstojníka ruské tajné služby. Poté opustil svou rodnou zemi a ruské úřady na něj vzápětí vydaly mezinárodní zatykač. Pan Torubarov byl zatčen v Rakousku, ale tamní úřady jej odmítly ruským orgánům vydat s odůvodněním, že důkazy jsou zmanipulované a chybí garance spravedlivého procesu. Poté pan Torubarov přijel do České republiky, kde žije i jeho manželka a syn. Poté, co požádal o politický azyl, byl českou policí v březnu 2012 zatčen. Následně všechny soudní instance, krajský, vrchní a dokonce i Ústavní soud, rozhodly o vydání ruského občana do jeho vlasti. Na základě těchto soudních rozhodnutí podepsal v dubnu tohoto roku ministr spravedlnosti Pavel Blažek extradici, tj. povolení zatčeného k vydání ruským orgánům. Bezprostředně před vydáním pana Torubarova ruským orgánům se pokusili ministři Schwarzenberg a Kalousek zabránit jeho vydání. Ačkoliv v dobrém úmyslu, byly použity ministrem financí Kalouskem trochu “kovbojské metody“ a nakonec se zabránit vydání pana Torubarova do Ruska stejně nepodařilo. Česká cizinecká policie předala pana Torubarova ruským agentům, kteří s ním letounem Aeroflotu dne 2. května 2013 naši republiku opustili. Jak zhodnotit celou záležitost? Máme zde dvě roviny, ačkoliv se obě svým způsobem prolínají: rovinu právní a rovinu politickou. V právní rovině, dle mého názoru, selhaly především všechny soudní instance, včetně Ústavního soudu. V západních demokratických zemích existují systémové modely, jak postupovat v obdobných případech. Například ve Švýcarsku zákon o právní pomoci definuje předpoklady k vyhovění právní pomoci, potažmo vydání občana cizí zemi. K základním předpokladům vyhovění druhému státu je garance, že cizím státem nebude porušována Evropská úmluva o lidských právech ani Mezinárodní pakt o občanských a politických právech OSN. Švýcarská jurisdikce navíc při poskytování právní pomoci rozděluje státy ve směru dodržování lidských práv do tří kategorií. Jednak jsou to demokratické země, kde se automaticky poskytuje právní pomoc, dále jsou to země, kde dochází k porušování lidských práv, ale kde si švýcarské orgány diplomatickou cestou vymůžou v konkrétním případě dohled při soudním řízení nad vydanou osobou a třetí skupinou jsou státy, v nichž není zaručeno dodržování právních předpisů ve smyslu mezinárodního práva, což znamená, že takovým státům Švýcarsko právní pomoc neposkytuje. Vraťme se však k našemu případu do České republiky. Pan ministr Blažek prohlásil, že vydání pana Torubarova nepovažuje za chybu. Již tento výrok svědčí o tom, že ministr spravedlnosti Blažek není zcela kompetentním právníkem a je cynickým politikem, neboť jeho podpis pod extradicí zpečetil osud ruského občana. Naštěstí máme i kompetentní právníky jako je například předseda Nejvyššího správního soudu pan Baxa, který správně konstatoval, že nelze vydat občana cizí zemi, pokud není pravomocně ukončeno azylové řízení. V tomto smyslu selhal jak ministr spravedlnosti, tak i všechny české soudní instituce, které o dané věci rozhodovaly. Naše soudní orgány i ministr spravedlnosti zřejmě ještě nikdy neslyšeli o Ženevské konvenci o uprchlících ani o Úmluvě o právním postavení uprchlíků OSN. Taktéž selhala i česká policie, která jednak vydala zatčeného pana Torubarova ruským agentům a jednak nekonala dostatečně konsekventně bezprostředně před odletem ruského letadla z Prahy. Zmiňme se i o politické rovině celé záležitosti. Rusko nelze řadit k demokratickým zemím. Jde o autoritativní systém ovládaný politickou oligarchií seskupenou kolem prezidenta Putina. Téměř denně lze sledovat porušování lidských práv v Rusku, kde se politicky nepohodlní občané doslova fyzicky likvidují. Můžeme si připomenout např. vraždu ruské novinářky Anny Politkovské nebo smrt ruského advokáta Sergeje Magnického ve vyšetřovací vazbě. Přesto z oportunních, potažmo ekonomických důvodů se nám někteří naši přední političtí představitelé v čele s premiérem Petrem Nečasem snaží představovat Rusko jako právní stát, s kterým za každou cenu musíme udržovat dobré vztahy. Historie nám již nejednou ukázala, že tato cesta vede jen do ruského područí. Rakousko mělo tu odvahu a Alexeje Torubarova ruským úřadům nevydalo, a to přesto, že jistě i tam mají zájem o dobré obchodní kontakty s Ruskem. Žel naše země patří do kategorie, kde se téměř vše podřizuje sobeckým zájmům a pojmy jako právní stát a lidská práva se používají jen formálně a jen tam, kde se to hodí. Odkaz Václava Havla jsme brzy zapomněli. Nakonec tohoto smutného příběhu se nabízí ještě jedna otázka: Kdo nese politickou a právní zodpovědnost za tuto nešťastnou kauzu? Jak je v naší zemi dobrým zvykem, tak jako téměř vždy, nikdo.
