Nebylo v pondělí 11. února člověka, který by nebyl zaskočen a současně překvapen prohlášením papeže Benedikta XVI., že ke dni 28. února 2012 odstupuje ze zdravotních důvodů z papežského stolce. Je to událost nevídaná a přímo historická, neboť poslední papež, který dobrovolně abdikoval, byl papež Celestin V. koncem roku 1294. Taktéž rezignace Celestina V. tenkrát vzbudila údiv a nepochopení, o čemž svědčí i to, že renesanční spisovatel Dante přiřkl odstoupivšímu papeži Celestinovi V. Peklo.
Naštěstí dnešní doba nás nenutí dělat nad římským biskupem, potažmo hlavou Vatikánského státu papežem Benediktem XVI., tak radikální soudy, jak činil Dante. Než obrátíme pozornost na současného papeže, nelze si neuvědomit kontinuitu papežů jako hlavy římskokatolické církve, která se táhne od ukřižování apoštola Petra v roce 67 v Římě až do dnešní doby. I přes některé negativní historické peripetie římskokatolické církve je to jedinečná kontinuita 263 papežů, která nenachází žádné srovnání v novodobé historii lidstva. Jak již bylo řečeno, krok papeže Benedikta XVI. byl pro světovou veřejnost šok, neboť i přes pokročilý věk papeže jeho rezignaci na papežský stolec nikdo nepředvídal a nečekal. Přesto je třeba, jak to výstižně řekl kardinál Miloslav Vlk, toto rozhodnutí Benedikta XVI. respektovat a ctít i pro jeho upřímnost a odvahu. Papež Benedikt XVI., jenž je německého původu, byl zvolen konkláve, tj. shromážděním kardinálů, jako nástupce Jana Pavla II. v dubnu 2005 ve věku 78 let. Přestože nemá charisma polského papeže Jana Pavla II. a působí na jedné straně intelektuálně a na straně druhé spíše plaše a odměřeně, je ve skutečnosti velice lidský a přívětivý. Jeho intelektuální a teologické schopnosti jsou všeobecně uznávány a respektovány i těmi, kteří nepatří ke katolické církvi. V otázce otevření a eventuálního zmodernizování katolické církve byl papež Benedikt XVI. spíše zdrženlivý a šel spíše ve šlépějích svého předchůdce Jana Pavla II. Současně s prohlášením Benedikta XVI. o jeho odstoupení ze stolce sv. Petra se hned začalo spekulovat o jeho nástupci. Na jedné straně se objevují teorie, že bude zvolen Ital, na straně druhé, se též mluví o tom, že by mohl být zvolen papežem někdo z třetího světa. Dle mého názoru je národnostní původ budoucího papeže otázka druhořadá, spíše by se mělo konkláve shodnout na takovém nástupci současného papeže, který již bude reprezentovat mladší generaci kardinálů, a tak bude i schopen – při zachování kontinuity katolické věrouky – flexibilněji reagovat na současné potřeby katolické církve i na komunikaci katolické církve s okolním světem.
